Dirigent Jakub Hrůša: Výbušné emoce nechávám na uzdě

Jaký máte dnes den?

Ráno jsem se obával hustého provozu, který bývá v Praze pravidlem, a tak jsem na zkoušku do Rudolfina vyrazil s větším předstihem. Díky tomu jsem tu byl asi o půl hodiny dřív, což mi vyhovovalo, získal jsem čas, kdy jsem se mohl zklidnit a nachystat.

Máme dnes s Českou filharmonií první zkoušku Novoročního koncertu, na začátku je vždy dobré nechat sobě i kolegům chvilku na zkonsolidování a vytvoření pozitivní atmosféry, která pomáhá věci dobře zvládat. To se nám myslím podařilo a nyní můžeme pokračovat v dobrém slova smyslu v zaběhnutém módu.

Těšíte se pověsti vlídného dirigenta. Je pro vás pozitivní atmosféra na zkouškách důležitá?

Věřím, že když je atmosféra dobrá, daří se pak lépe práce. Orchestr se musí během zkoušek sehrát, naladit na stejnou vlnu. Snadněji se to děje v atmosféře, která je lidská a není upachtěná. Práce se pak stane tím, co všichni chceme – koníčkem nebo zábavou. Pochopitelně se to ne vždy daří stejně, ale pokud k tomu jako dirigent můžu přispět, rád to udělám.

Dokážete být zároveň náročný a přísný, nebo se na členy orchestru dokonce rozčílit?

Ono se to naštěstí nevylučuje. Zkouška není koncert, který můžeme chápat jako slavnost. Zkouška je práce, jakkoli může být i zábavná. A v každé práci je důležité, aby ten, kdo kolektiv vede, což je v tomto případě dirigent, měl vizi či tah na branku.

Lidem tím dodává jistotu, že jejich úsilí někam úspěšně směřuje. Orchestr tvoří kolektiv o stovce i více lidech, je pochopitelné, že ne všichni mají vždy stejnou chuť o něco krásného usilovat. Potom je namístě, aby dirigent vyzařoval něco, co nemusí být přímo přísnost, ale řekněme důslednost ve vyžadování společného úsilí.

Nesmí dopustit, aby se jedna část orchestru snažila a druhá to měla takzvaně na háku.

V takovou chvíli zvýšíte hlas?

Pokud je to jen trochu možné, snažím se věci vyřešit spíš nadsázkou, vtipnou poznámkou nebo naléhavějším apelem. Explicitně se rozčilovat se mi neosvědčilo. Když už to na takové rozčilování vypadá, je lepší zkoušku přerušit a s dotyčnými si to vyříkat osobně. Protože pokud bych křičel na celý kolektiv, zkazil bych náladu všem. I těm muzikantům, kteří ten den poctivě pracují a přišli připravení. Už z ohledu na ně je dobré výbušné emoce nechávat na uzdě.

Na druhou stranu všichni jsme lidi, každému občas ujedou nervy. Někdy to orchestr i ocení. Stalo se mi, že jsem v tom svém naléhání trošku ujel. Kdosi za mnou pak přišel a řekl – teď všichni aspoň vidí, že jsi normální člověk.

Když mě něco rozčílí, netutlám to v sobě a nedělám, že je všechno v pořádku. Být i v tomto směru lidský a normální je taky důležité, ale člověk by zároveň neměl ztratit citlivost a empatii.

Které vlastnosti jsou podle vás u dirigenta nejdůležitější?

Zaprvé je to zapálenost pro věc, protože když sám nehoříte, nezapálíte ostatní. Nemělo by přitom jít o zapálenost na úrovni povrchního nadšení, musí jít do hloubky a zahrnovat i znalosti, dovednosti a přípravu.

Druhá vlastnost je to, o čem už jsme trochu mluvili. Dobrý dirigent by měl být empatický a schopný posoudit, co asi ten který orchestr složený z konkrétních lidí v danou chvíli nejvíc potřebuje.

Nejdou někdy zapálenost pro věc a empatie vůči lidem proti sobě?

Jistě, někdy jsou dokonce v přímém rozporu. Jako dirigent se nemůžete zabývat každým duševním poryvem jednotlivých členů orchestru, jejich únavou nebo problémy v osobním životě. Musíte je vést.

Muzikanti mají rádi pohodové zkoušky, které nejsou přepjaté, ale nedobře snášejí, když zkouška nikam nesměřuje. Kombinovat úsilí a empatii je pro dirigenta na denním pořádku.

Položím záměrně zcela laickou otázku. Co je úkolem dirigenta během koncertu?

Mnoho lidí si myslí, že je to uplatňování vlastní představy, kterou hráči poslušně naplní. To jistě také platí, ale zároveň je tu podstatný dialog dirigenta s orchestrem, kterému poskytuje podporu a záštitu, aspoň v tom ideálním případě. Díky tomu ze sebe hudebníci mohou vydat to nejlepší.

Skladby se na zkouškách co nejpoctivěji nacvičí, přesto se může během koncertu leccos pokazit…

Ano, protože orchestr není stroj a koncert není cédéčko. Orchestr je skupina lidí, kteří se jednou cítí tak, podruhé onak. Chyba se může stát z přílišného úsilí či ze stresu.

Když chcete zahrát nějakou pasáž mimořádně naléhavě nebo sugestivně, vložíte do toho tolik síly, že vám to třeba v případě dechového nástroje způsobí malér. Pro tohle je dobré mít pochopení.

Některé potíže se dají předpokládat. Představte si situaci, kdy máte koncert, který nezačne dobře. Hned na začátku někdo něco vyvede nebo nezvládne, ozve se mu špatná nota, zapomene hudebně nastoupit včas nebo naopak takzvaně uteče. To má vždy potenciál působit jako virus, který se šíří. Pakliže se koncert začne takto rozkližovat, je nejdůležitější zachovat rozvahu.

Orchestru z té nepříjemné situace pomůžete spíš klidnou podporou než tím, že se začnete snažit horlivě věci napravovat.

Co by se stalo, kdyby dirigent na koncertu chyběl? Mohl by hrát orchestr bez něj?

Za určitých podmínek mohl. Všichni hráči vám řeknou, že je lepší žádný dirigent než špatný, protože hráči si spoustu věcí vyřeší sami, ale když je někdo plete, je to nejhorší.

Záleží také na repertoáru. Mám-li to říct velmi zjednodušeně, tak v případě skladeb, jejichž struktura není příliš složitá a neodchyluje se od normy, je role dirigenta méně podstatná.

Skladby složitější dirigenta naopak vyžadují. Bez něj by se orchestr začal rozkližovat a chyběl by někdo, kdo by mohl jednoznačně udat, jakým způsobem a kdy se hráči mají opět spojit dohromady.

Má hudba místo i ve vašem volném čase?

Když se stane, že trávím týden dva na dovolené u moře nebo na horách, nechám si od hudby volné obvykle první dva tři dny, což je blahodárné především v případě, že jsem předtím intenzivně pracoval. Pak už mívám potřebu se hudbou nějakým způsobem zabývat. Někdy si o ní jen čtu, někdy poslouchám něco úplně jiného, než čemu se věnuji pracovně.

Posloucháte i jinou než vážnou hudbu?

Poslouchat hudbu úplně jiného rázu nepotřebuji, to už pak raději poslouchám mluvené slovo. Není to tak, že bych dokola poslouchal Beethovenovy nebo Dvořákovy symfonie a další hudbu, kterou často diriguji. Spíš se rád seznamuji s díly, která jsem dosud neznal.

Na světě jsou nekonečné stohy překrásné hudby, a pokud člověka neopustí zvídavost, má stále co objevovat. Kdybych si měl poslechnout všechno, nestačilo by mi několik životů.

Nestává se vám, že vás obtěžuje populární hudba například v kavárně nebo restauraci?

To se mi stává neustále! Jestli něco opravdu nepotřebuji, je to hudba využitá jako kulisa. Tento fakt mě zásadně odlišuje od kohokoli, kdo není profesionální hudebník. Kdyby hudba jako kulisa neexistovala, absolutně bych tím neutrpěl.

Nechyběla by mi ani v baru nebo na párty, natožpak v restauraci, kde si chci s někým popovídat. Ticho mi dělá hrozně dobře. V Americe jsou v tomhle směru úplní blázni.

Nedávno jsem tam strávil několik týdnů a to, jak se tam zachází s hudbou, pro mě bylo k nepochopení. Nejenže je tam hudba všudypřítomná, ale navíc je puštěná tak nahlas, že musíte doslova křičet, aby vás člověk sedící proti vám slyšel.

Nechci být cynik, ale mám podezření, že to úzce souvisí s výdělkem restaurací a barů. Protože čím méně jejich hosti mluví, tím více pijí a jedí, tím pádem mají podniky vyšší výdělky.

Většinu času trávíte v zahraničí. Jak se cítíte, když se vracíte do Čech?

Výborně! Bývám tu relativně málo, a tak je mi to vzácné. Mám rád orchestr České filharmonie, s nímž pravidelně spolupracuji, mám rád české publikum, Prahu i Českou republiku celkově. Díky srovnání se zahraničím tu vidím mnoho pozitivního.

Češi si přitom na zdejší poměry obvykle stěžují…

To je pravda, často lidi kolem sebe překvapím, protože mám tendenci vidět věci z té lepší stránky. Jistě by se tu našla spousta věcí, které si zaslouží zlepšení, ale tak je to úplně všude. Jezdím po celém světě a připadá mi, že náš středoevropský region si obecně stojí velmi dobře.

Co konkrétně u nás oceňujete?

Například jistou rozumnost v uvažování, která je zde přítomná. Mám dojem, že nenaskakujeme tak hbitě na každý neprozkoumaný trend, který ze Západu přijde.

Je myslím jedině rozumné dopřát si čas a položit si otázku, co je prospěšné a od čeho si naopak zachovat odstup. Máme zajímavou kulturu, tradici a zvyklosti. Proč bychom je najednou měli rychle opustit?

Jak v této souvislosti vnímáte požadavek korektnosti, který ze Západu přišel a postupně se u nás zabydluje?

Korektnost jako taková je v pořádku. Požadavek korektnosti znamená být dostatečně citlivý k určité skupině lidí, proti tomu jistě nelze nic namítnout. Problém může nastat, když se tento požadavek stane heslem, které křičíme do světa na každém kroku a které aplikujeme bez rozmyslu.

Zmínili jsme, že cestujete po celém světě. Kde se cítíte být doma?

Jsem doma v Londýně, v Praze a v Bamberku. V Londýně žijeme s manželkou a našimi dvěma dětmi převážnou část roku. Dětem je sedm a deset let, takže v Londýně chodí do školy.

Když mají prázdniny, vracíme se rádi do Prahy, i kvůli rodině. Z Česka pochází i moje žena, takže tu máme příbuzné také z její strany. V německém Bamberku trávím nejvíc svého pracovního času, protože je tam můj hlavní orchestr, s rodinou jsem tam ale minimálně.

Jak se přihodilo, že jste si pro rodinný život vybrali právě Londýn?

Nešlo o plánované rozhodnutí, spíš to tak postupně vyplynulo. Na začátku stála myšlenka, že bychom chtěli umožnit dětem naučit se pořádně anglicky. Když jsem tam v roce 2018 pracoval zhruba čtvrt roku v Královské opeře, vzal jsem rodinu s sebou. Líbilo se nám tam a vše dobře fungovalo, proto jsme pobyt postupně prodlužovali, až jsme se tam usadili.

Nyní už je jasné, že Británii hned tak neopustíte. Od příští sezony nastupujete na post hudebního ředitele londýnské Královské opery v Covent Garden…

Ano, nabídka přišla ve chvíli, kdy jsme se v Londýně cítili jako doma, ale zároveň zvažovali, že Anglii opustíme. Tak neopustíme!

Těšíte se na svou novou práci?

Těším se velmi, i když si zároveň uvědomuji, že to nebude úplně jednoduché. Kulturní politika v Británii je problematická, podpora z veřejných peněz pro kulturu tohoto typu není velká a nemyslím si, že se blýská na lepší časy.

Oproti Česku se však Británie liší tradicí podpory kultury z privátních peněz, díky tomu škrty ještě neznamenají ohrožení existenční stránky tak významné instituce, jakou je Královská opera, i tak mě to ale trápí. Starost o rozpočet není můj úkol, zaštiťuji uměleckou stránku, přesto i já samozřejmě chci, aby se hudba a umění dělaly v klidu, a ne ve stresu. To je to jediné, o co mám obavy. Jinak ale musím říct, že Královská opera má úžasný ansámbl, takže je na co se těšit.

Zazní díky vám v Covent Garden více české hudby?

Mohu prozradit, že mám v plánu dát jí víc prostoru, než měla doposud. Rád bych zařadil především Janáčka, podpořit chci také Smetanu a Martinů. Ovšem vzhledem k finanční situaci, o které jsem mluvil, kdy je každá prodaná vstupenka důležitá, je potřeba být opatrný.

Cílem je oslovit široké spektrum lidí, a proto i repertoár musí být široký. Ve srovnání se svým předchůdcem do něj zařadím o něco více německé hudby a méně italské, což odpovídá mému profilu. Trochu víc bude také slovanské hudby, nejen české, ale i například ruské.

Vidím, že sledujete hodiny, za chvíli vám začíná druhá část dnešní zkoušky… Prozradil byste ještě, jestli máte nějaké další profesní sny?

Mé sny nejsou takto konkretizovány. Přeju si být, pokud možno, nadále pracovně platný, zdravý a schopný zkombinovat profesní vášeň s lidskostí, která je podle mě stejně důležitá. To myslím úplně stačí.