Článek
Mozaika epizod dětství na nejmenovaném maloměstě, v němž však snadno Poláčkův rodný Rychnov nad Kněžnou poznáme, zahrnuje Péťova přísného tatínka, laskavou maminku, protivné příbuzné a samozřejmě i služku Rampepurdu, tedy Kristýnu.
Chybět nebudou ani další rázovité maloměstské figurky včetně zapšklého nepřítele vší zábavy pana Fajsta. A také cukrářova dcera Evička Svobodová, která se malému Bajzovi tak líbí, protože krásně voní po vanilkovém cukru.
Inspiraci hledali v Poláčkově městě
Autoři inscenace, tedy Mikoláš Tyc jako režisér a Jan Šotkovský coby dramaturg, si na zpracování Poláčkova románu brousili zuby už delší dobu. Jak však oba přiznávají, nechtěli kopírovat již známá provedení - především slavné televizní, které se divákům zaslouženě asi nejvíce dostalo pod kůži.
RECENZE: My kluci, co jsme spolu zestárli
„V pevné víře, že se nám podaří nasát alespoň něco z Poláčkova rodného města, byť už je to více než osmdesát let, kdy svůj román napsal, jsme si dokonce zajeli do Rychnova nad Kněžnou. A měli jsme štěstí. Byť bylo zavřeno, pustila nás milá paní průvodkyně do tamního Poláčkova minimuzea a mimo to, co jsme tam viděli, nám řekla i spoustu zajímavých věcí,“ popsal Novinkám režisér Tyc.
Pomohli si cirkusem
Jak doplnil dramaturg Šotkovský, hlavním problémem bylo vytvoření příběhu, který by divadelního diváka zaujal.
„Knížka je sice velmi milým vzpomínáním na Poláčkovo dětství v originálním jazyce, který samozřejmě zachováme, ale v podstatě jde o střípky vzpomínek. Proto jsme si pomohli událostí, jejíž očekávání slavnou pětici kamarádů v divadelním provedení vzrušuje, a tou je příjezd cirkusu do města,“ naznačil z příběhu dramaturg s tím, že ani zde nebude chybět láska Petra Bajzy k pokleslé literatuře kovbojek, jejíž optikou vidí svět kolem sebe.
Po sobotě 7. prosince bude druhá premiéra představení na Silvestra.
Román napsal Karel Poláček v roce 1943 krátce před svou deportací do Terezína. Poprvé vyšel rok po válce, kdy už byl jeho autor rok po smrti.