Budoucí šéf ND v Praze Martin Glaser: Chci, aby bylo přirozeně respektovaným epicentrem divadelního života

Do této funkce má Glaser nastoupit v roce 2028. Vystřídá v ní Jana Buriana, který Národní divadlo vede od roku 2013.

Nebylo to vůbec jednoduché rozhodování. Přestože má brněnská cesta nebyla vždy jen zalita sluncem, nebude to lehký odchod. Jsem tam opravdu šťastný, práce mi dává velký smysl a v divadle mám skvělé kolegy, které mám rád.

Při vší skromnosti teď divadlo zažívá skvělé období. Nicméně pokud vše půjde podle plánu, budu Brno opouštět téměř po patnácti letech.

Rozhodování mi usnadnila přímá výzva výběrové komise a časový rámec, který dává dostatek času připravit se na nástup do pražského Národního divadla a zároveň dokončit všechny rozpracované projekty a předat kultivovaně brněnské Národní divadlo svému nástupci nebo nástupkyni.

Celou dobu se snažím pracovat s maximálním nasazením, ale zároveň na ničem nelpět. Po těch patnácti letech už možná bude nejvyšší čas, aby divadlo dostalo jiný typ impulsů a já bych mohl a měl ještě jednou změnit dres.

Národní divadlo silně formovalo mé vnímání divadla, když jsem se o ně vůbec začal zajímat, a navíc i poměrně pozdě, až ve svých devatenácti letech. Stále jej beru jako onu pomyslnou první scénu, byť o to reálné první místo musí ve svobodné společnosti stále svádět soutěž se všemi ostatními divadly.

Byl bych rád, aby pod mým vedením bylo přirozeně respektovaným epicentrem divadelního života, statečnou a sebevědomou kulturní institucí, která si je vědoma své odpovědnosti vůči občanům této země. Právě proto, jakou váhu pořád ve společnosti má, musí hrát v dnešní nelehké době roli hodnotové kotvy a zároveň být v nejlepším slova smyslu pionýrskou institucí, která se nebojí změn.

Díky svým brněnským kolegům jsem se vůbec naučil být divadelním ředitelem, což je práce, po které jsem sice nikdy netoužil, ale díky brněnskému Národnímu divadlu jsem zjistil, že mě nesmírně baví a naplňuje. Budu jim za to vždy vděčný.

Nemám ale žádný zázračný recept. Stejně jako při režírování, nebo když jsem byl uměleckým šéfem, i jako ředitel se snažím obklopovat jen těmi nejlepšími kolegy, ideálně těmi, kteří jsou lepší než já. Snažím se být vytrvalý, připravený a díky tomu pak i otevřený přijmout nové impulsy a pohledy. Jedině tak se podaří najít způsob, jak ve prospěch svěřené instituce dojít co nejradostněji k vytčenému cíli.

O tom, že se má Národní divadlo změnit, se mluví po revoluci neustále. Po přijetí Zákona o veřejných kulturních institucích je ideální příležitost se skutečně pustit do hluboké transformace mimořádně robustního a komplikovaného organismu, jakým Národní divadlo je.

Chci, aby měli všichni zaměstnanci i tvůrci ideální podmínky k práci. To je základní předpoklad k tomu, aby diváci, o které musí jít především, dostali kvalitu, kterou právem očekávají. A aby se dále posilovalo postavení Národního divadla v rodině evropských divadel.

Bude třeba si položit řadu zásadních otázek, na které nebude lehké odpovědět a které možná vyvolají zpočátku i jistý neklid. V tak velkém divadle se vždy kříží množství partikulárních zájmů, které lze snadno zamaskovat do vznešených řečí a postojů.

Vzhledem k tomu, že Národní divadlo je jedním z největších operních producentů v Evropě, musíme bez růžových brýlí prověřit, kam zatím dospělo politicky nařízené sloučení operních domů. Jak zařadit baletní soubor mezi nejlepší evropské balety. Zda se v případě Laterny magiky progresivní ideje otců zakladatelů přirozeně nevyčerpaly.

Anebo jak navzdory dynamickým společenským i kulturním proměnám udržet a tvořivě rozvíjet klíčové hodnoty středoevropského divadla, kterými pro mě jednoznačně jsou stálý činoherní soubor a repertoárový způsob hraní.