Článek
Začínal v Horáčkově a Hapkově Kudykamu, v Divadle Kalich ztvárňuje už řadu let Baghíru v muzikálu Mauglí. V Hudebním divadle v Karlíně hraje Uriáše v Andělu Páně a Moriartyho v Legendě jménem Holmes. Nedávno k nim přibyla titulní role v muzikálu Beetlejuice.
Jak jste k Beetlejuicovi přišel?
Byl to dárek ředitele karlínského divadla Egona Kulhánka k mým pětačtyřicátým narozeninám. Loni v říjnu, kdy jsem po generálce Anděla Páně pořádal narozeninovou párty, mi přinesl flešku s tajnou nahrávkou derniéry broadwayské inscenace Beetlejuice a řekl, ať se na to podívám.
I když mě náročnost té role ohromila, okamžitě jsem věděl, že se o ni chci pokusit, protože s takovou jsem se ještě nepotkal.
RECENZE: Muzikálový Beetlejuice jako zábavná hororová show
Čím je Beetlejuice tak náročný?
Ze všeho nejvíc svou komplexností, vyžaduje totiž maximální fyzické i psychické nasazení, a to hned od prvních zkoušek. Nemohl jsem si během zkušebního procesu dovolit žádnou úlevu ani markýrování, s tím bych tuhle postavu nikdy nezvládl dotáhnout do finále. Ale naprosto mě ta intenzivní práce spolkla a v době, kdy jsme měli pauzu ve zkoušení, mi fyzické nasazení hrozně moc chybělo.
Znamená to, že zkušební proces byl náročnější než jindy?
Ještě jsem takový nezažil, ale ohromně mě to bavilo. Hodně mi pomohlo, že mi karlínské divadlo zaplatilo přípravu, která obsahovala skoro půlroční pěvecké lekce u Hany Peckové, další měsíce taneční přípravy u Andyho Urysiaka, pantomimu u Marka Zelinky a posilovací trénink s Jakubem Prchalem, který mi radil i s výživou.
Vždycky jsem se představě pobytu v posilovně spíš smál, ale teď mě to chytlo, už proto, že trénink s Jakubem je hrozně zajímavý. Tak komplexní a intenzivní přípravu jsem nikdy nepoznal, připadal jsem si jako broadwayská hvězda jak co do péče, tak i objemu práce na tom, abych Beetlejuice zvládl.
Co je na téhle roli vůbec nejtěžší?
Je toho víc, ale hlavně nutnost rozvrhnout si síly tak, aby mi zbyla energie a klid na hereckou přesvědčivost a hlasovou různorodost, kterou hudba Eddieho Perfecta vyžaduje. Chce to chvíli zpívat skoro operně, chvíli jazzově a zase metalově, je tam rap i šanson a je zapotřebí si s tím vším pohrát.
K tomu potřebujete mít uvolněné tělo i hlas a musíte přijít na to, jak toho dosáhnout. Během předpremiérových představení jsem se to snažil maximálně vyladit, ale je to nikdy nekončící práce.
Důležitý je i kontakt s diváky, který režisér Gabriel Barre požadoval. S tím nám kromě něj, který musel hlídat celý složitý tvar této show, světla, scénu i naši bezpečnost, pomohl hodně Ondřej Gregor Brzobohatý, který se věnoval nám hercům. A pomohl vyladit i to, aby v češtině fungovaly všechny vtipy a pointy textu, což Gabriel coby cizinec nikdy nemůže dokonale zvládnout.
O čem je Beetlejuice?
O smrti, o tom, co je po ní a o čem nevíme. Je to pábení na hraně možného a nemožného na hranici života a smrti. Celý příběh je bizarní, groteskní, excentrický, přitom má i velký lidský rozměr, protože je zároveň o touze po čemsi nedosažitelném, po přátelství a lásce, po návratu těch, kteří odešli, a my se s jejich odchodem nedokážeme smířit. To všechno jsou věci, s nimiž se každý z nás může na své úrovni identifikovat.
Pro mě je smrt jakákoli lhostejnost, jakékoli vzdání se, vykašlání se na cokoli a kohokoli, což jsou malé smrti, které postavy Beetlejuice řeší. A příběh i nesmírná energie postav nabízí naději, že to třeba smrtí až tak úplně nekončí.
Takže já tu cítím i filozofický, až metafyzický rozměr. A samotný Beetlejuice je takový malý osamělý tvor, který všechny své vylomeniny dělá jen proto, aby podal zprávu: Já jsem tady taky a chci lásku a přátelství!
Často hrajete psychicky vyšinuté či vykořeněné postavy, ať už je to v Divadle v Dlouhé Královna noci v Kouzelné flétně, Karel Vaš v Pravomilovi, v Shlink v Brechtově V džungli měst, do níž patří i Beetlejuice. Nabízejí vděčné herecké příležitosti?
Určitě. Je ale třeba hrát je tak, aby to nebyli jen vyšinutí magoři, ale aby byl vidět i počátek a důvod jejich magorství, ono trauma, které k tomu vede. Jinak by to byl jen škleb a karikatura. Ale u některých postav, jako je prokurátor Vaš, to nejde, takového hajzla prostě neobhájíte.
Pravda je, že ačkoli se pokládám za mírného dobráka, tak v sobě cítím i svůdce. Ne v nějaké erotické rovině, ale spíš pokušitele, jakým je i můj Uriáš v Andělu Páně a vlastně i Beetlejuice.
Nesnáším normy a omezení, naopak rád v lidech vyvolávám pokušení překračovat hranice. O to se ostatně snažím i ve svém životě, ve vedení mladých lidí, s nimiž spolupracuju, v nahlížení na to, co se má a nemá, patří a nepatří.
Jak se vám podařilo zkoušení skloubit s angažmá v Divadle v Dlouhé?
Vedení divadla mi vyšlo nesmírně vstříc, vytvořili mi podmínky, kdy jsem se mohl plně věnovat zkoušení Beetlejuice a jen hrát. Jsem za to moc vděčný, protože pro mě je důležité být součástí konkrétního činoherního souboru, pracovat pod dohledem režisérských osobností na různorodém repertoáru, kontinuálně se rozvíjet v interakci s kolegy.
Jako herec za mnoho vděčím režisérskému duu SKUTR, Martinu Kukučkovi a Lukáši Trpišovskému, s nimiž jsem se poprvé potkal v roce 2013 při práci na muzikálu Mauglí v Kalichu a poté v Klicperově divadle i v Divadle v Dlouhé. Jejich způsob práce je mi blízký a hodně mi jako herci dal. Ani můj Beetlejuice by bez nabytých zkušeností v činoherním repertoáru nebyl takový, jaký je.