Článek
Za vydatné pomoci autora knihy a pod režijním vedením Stanislava Slováka dramatizaci pro Městské divadlo v Brně připravili Miroslav Ondra, Jan Šotkovský a již zmíněný Stanislav Slovák.
Smrtka proplouvá skoro celým dějem představení. Ale strach z ní nikdo nemá.
Jak už ukázaly generálky, na diváky rozhodně nečeká deprimující černá podívaná, byť konec, který ke každému životu patří, se dá celé představení tušit.
Ovšem na tragické myšlenky není čas. Brání tomu mimo jiné skvělé výkony „dědků“ v podání Ladislava Koláře, Petra Halberstadta, Patrika Bořeckého a Zdeňka Junáka. Anebo vhled do redakce fiktivního plátku, který za každou cenu – včetně výmyslů a lží - touží po „háelpéčku“, tedy hlubokém lidském příběhu, který má přinést atraktivní, ovšem už dost profesně vyhořelá redaktorka černé kroniky v podání Andrey Zelové či Marie Juráčkové.
RECENZE: Pojďme mluvit o Petru Kellnerovi a dalších miliardářích
Andrea Zelová jako představitelka novinářky a také Smrtky a Karolína Šildová jako jedna ze dvou hlavních dětských představitelek.
Honba za příběhem
Právě postava žurnalistky současně představuje v očích hlavní hrdinky děje, jedenáctileté dívenky Luny, Smrt, která si má přijít pro jejího dědu. Pro Lunu se zvláštní zálibou sbírání parte zesnulých, tedy Karolinu Šildovou (v alternaci Marii Juráčkovou), je jeho ztráta nepředstavitelná.
Astronom na penzi je totiž po tragické smrti vlastních rodičů děvčete nejbližším člověkem na světě, a než se ukáže, že domnělá Smrtka je jen novinářka prahnoucí po senzačním příběhu, udělá všechno pro to, aby dědečka ochránila.
Pro obě hlavní dětské představitelky je výkon, vzhledem k množství texu, zvlášť hodný obdivu.
Režisér premiérového představení a spoluautor dramatizace románu Stanislav Slovák, za ním světelný režisér David Kachlíř
„Román jsem nevnímal jako čistou komedii, ale jako vtipné či humorné vyprávění o smrti, což je samo o sobě paradox. Barometrem vtipu a zábavy jsme při zkouškách všichni v tvůrčím týmu, případně lidé z divadla. Ovšem pak přijdou diváci a ti jsou největším prubířským kamenem. Říká se, že rozplakat diváka je jednodušší než ho pobavit a rozesmát,“ řekl Novinkám režisér.
Jak dodal, cílem dramatizace bylo dodržet ducha Tomešova románu: „Je to kniha, kterou když člověk dočte a zavře, tak nad ní musí i nadále přemýšlet a zůstává nadále s hrdiny. Také naší ambicí je udělat představení s přesahem, kdy si může každý divák například říct: Je smrt skutečně definitivní? Co za ní je?“
Divadelní inscenace tedy nakonec skutečným, humorem okořeněným „háelpéčkem“ je.
S Pohádkou o živé vodě v Brně vsadili na klasiku i vymoženosti moderní techniky
RECENZE: Krakatit jako hold Čapkově genialitě
