Alois Švehlík – rovný chlap s drsným hlasem a něžnou duší

V libereckém Divadle F. X. Šaldy prožil dvanáct let. Během té doby si vzal za ženu Floru, která mu byla celoživotní oporou, v Liberci se jim narodily všechny tři děti.

Rodina pro něj byla vším a o jeho otcovské péči kolovaly mezi kolegy mnohé zábavné historky. Ale pro rodinu dokázal udělat všechno.

Protože platy herců na oblasti byly hodně hubené, pracoval kromě divadla i na stavbě anebo prodával zeleninu, jen aby uživil rodinu. Přitom od poloviny šedesátých let patřil k výrazným osobnostem tehdy silného činoherního souboru.

Vedle Vojtěcha Rona, Jiřího Prýmka, Petra Rýdla, Josefa Němečka, Karla Pospíšila, Luboše Tlalky a dalších vynikajících herců se zapsal do paměti libereckých diváků v řadě rolí. Mimo jiné jako Molčalin v Gribojedově Hoři z rozumu, Petr Verchovenskij v Dostojevského Běsech nebo Harry ve Schisgalově hře A co láska?

K tomu, aby se na jevišti cítil jistý a šťastný, potřeboval Alois Švehlík vždy režiséra, s nímž si rozumí a jemuž plně věří. Víra ostatně v jeho životě hrála zásadní roli, ta v Boha i v nezpochybnitelné lidské hodnoty a elementární slušnost. Bez ní by jeho postavy nikdy nebyly tak uvěřitelné a silné.

Už v Liberci našel takového režiséra v osobě Karla Kříže, s nímž zde stačil vytvořit dvě velké role, a sice Figara v Beaumarchaisově Figarově svatbě a Kolumba v inscenaci hry Daria Fo Isabella, tři karavely a podfukář.

Jejich partnerství pokračovalo poté čtrnáct let v Městských divadlech pražských, kde přineslo další krásné postavy, Hadráře v Bláznivé ze Chaillot anebo Klubka ve Snu noci svatojánské. Do třetice se potkali v Národním divadle, kde si Švehlík zahrál Jeana ve Strindbergově Slečně Julii.

Z rolí, jež vytvořil na scéně Divadla ABC, byl nejvýraznější Randle Patrick McMurphy ve Vymětalově režii Přeletu nad hnízdem kukačky, kde mu byl blízkým partnerem další dlouholetý „Liberečák“ Boris Rösner v roli indiánského náčelníka Bromdena. Sledovat jejich mlčenlivé srozumění a zároveň jiskřící soupeření McMurphyho s vrchní sestrou Ratchedovou Věry Galatíkové bylo zážitkem, na který se ani po letech nezapomíná.

Dalším osudovým režisérem mu byl Jan Nebeský. V roce 2004 Švehlík nadchl diváky skvělým zvládnutím velmi náročné postavy On ve hře Ernsta Jandla Z cizoty v Divadle Na zábradlí. Bylo to mimochodem i jedno z jeho prvních setkání na scéně se synem Davidem. V roli spisovatele, který o sobě celou dobu hovoří ve třetí osobě, Švehlík zaujal soustředěným, úsporným herectvím i sarkastickým humorem.

Jejich spolupráce pokračovala v Nebeského divadelním spolku JEDL, kde Švehlík uplatnil svůj smysl pro komorní herecký projev a intimní partnerství, ať už to bylo v Bergmanových Soukromých rozhovorech, nebo v koláži z poezie Jana Čepa. A potkali se i v později v Národním divadle, kde v jeho režii ztvárnil Millera v Schillerových Úkladech a lásce a v Králi Learovi Glostra.

V Národním divadle našel citlivého režijního partnera zejména v Janu Kačerovi, s nímž vytvořil nádhernou postavu Willyho Lomana v Millerově Smrti obchodního cestujícího, a podobně i v Miroslavu Krobotovi, který ho obsadil do Phila Hogana v O´Neillově Měsíci pro smolaře a barona di Ripafratta v Mirandolíně, jedné z mála komediálních postav, do nichž ho režiséři obsazovali dost málo, ačkoli pro ně měl mimořádný cit a smysl. Jednou z nich byl i jeho rudimentární Alfréd Doolitle v Pygmalionu.

Moc ráda vzpomínám na naši spolupráci na roli doktora Astrova ve Strýčku Váňovi v Národním divadle, o níž jsme spolu vedli dlouhé rozhovory. Hledal si k ní i k režiséru Ivanu Rajmontovi cestu dost složitě, ale výsledek stál za to, jeho Astrov byl nakonec tak trochu on sám – skeptik s drsným zevnějškem, ale něžnou duší a vírou v hodnoty, jež se nemění.

Záznam inscenace pořídila Česká televize a odvysílá ho 3. dubna na ČT art.

Na Lojzu Švehlíka budu vždycky vzpomínat jako na čistého a rovného člověka. Chlapa s charismaticky chraplavým hlasem a citlivou duší, která se zrcadlila v jeho očích a vždycky tak trochu melancholickém úsměvu. A jako na herce, který sebe nikdy nebral zas až tak moc vážně, zato divadlo ano, protože k němu přistupoval se vší odpovědností, řádností a fortelností, jak se na mistra svého oboru sluší.