Albert Čuba: Česko mimořádně podporuje živé umění. Kdo říká, že ne, kecá

Tak pokud vím, v Praze určitě pár lidí divadla provozuje na soukromé bázi, nejsem si ale jistý, jestli někdo ten divadelní sál vlastní. Spíš se jedná o pronájmy. Je taky pravda, že Ostrava je „trošku“ dál od Prahy.

Jak v čem. V tomhle případě bylo mé rozhodnutí koupit Mír víc šokující, nečekané. Což je často pohled těch, kteří v Ostravě nežijí. Právě divadel má ostravská aglomerace málo. I proto to smysl dává a dávalo. Zároveň chápu otázku, kdy naposledy někdo za soukromé peníze postavil fungl nové divadlo na zelené louce, v našem případě na šedém asfaltu. To bychom se museli podívat do první republiky.

A zase jsme v Praze, kdy se stavěly paláce, včetně Lucerny. V přízemích vznikaly divadelní sály. Pak už asi nebylo (skoro) nic. Ano, nové budovy vznikaly, jen se platily z veřejných, poté z evropských zdrojů.

Dokumentace je hotova. Zhruba do konce června bychom chtěli požádat o stavební povolení. Dá se tedy říci, že jsme v konečné fázi přípravy papírování, co se týče projektu.

Smlouva s městem je nastavena tak, že nám bude patřit. Je to jakási pojistka. V minulosti byly nejen v Ostravě různé nepříjemné věci s prodeji pozemků. Proto je vše nastaveno tak, že až podáme žádost o stavební povolení, v tu chvíli se aktivuje kupní smlouva. Pozemek bude náš.

Podle smlouvy půjde o minimálně sto parkovacích míst, nakonec jich bude cca 110. A budou patřit městu. V současnosti je totiž na pozemku divoké parkoviště. Požadavkem Vítkovic, města byla možnost parkování nějak zachovat…

Nastala vyjednávání, protože my nejsme schopni podzemní garáže ufinancovat. Dohodli jsme se tak, že jejich investorem bude město. Logicky je poté bude provozovat.

Ano, půjde o veřejné parkoviště. Přes den, kdy divadlo bude zavřené nebo tam bude jenom pár zaměstnanců, tam budou lidé moci nechat svá auta, večer budou místa patřit divákům. Ono tam ani moc lidí v okolí nežije.

Nejzazší termín máme rok 2030. Je to velká, složitá stavba, vyžaduje mnoho povolování. Může se stát, že se tam najde třeba archeologický nález… Kdyby vše šlo úplně hladce, je možná kolaudace v roce 2029.

Zbývá doplatit asi půlka z osmimilionového úvěru.

Nebudu to platit sám. Sháníme investory, rozjeli jsme crowdfundingovou kampaň. Připravili jsme produkty, zážitky, zisk z prodeje půjde na výstavbu. Z pohledu nákladů jde asi o deset procent. Jejich dalším pilířem je filantropie. Můžete spojit jméno s divadlem. Hlavní pilíř budou investoři. Aktuálně se je snažíme přesvědčit, že divadlo může být dobrou investicí.

Granty a dotace jsou jedna z cest financování, jenže nejsme obec, škola, veřejná instituce…, pro které jsou tyto evropské peníze hlavně určené. Moc se na ně proto nespoléháme. Primárně tak cílíme na soukromé peníze.

Třeba prohlídku divadla před otevřením, vstupenky na první premiéru… Jeho otevření bude mimořádné. Počítáme s tím, že pozveme prezidenta, možná už prezidentku, premiéra, ministra kultury, ostravského primátora… Anebo si můžete vstupenku koupit za 25 tisíc korun. Prodávají se v rámci crowdfundingové kampaně. Nebude vás čekat „jen“ představení, ale i další doprovodné akce. Bude to malý festival, týdenní.

Budou v ní dva sály, ten hlavní nabídne asi 550 sedaček. Ještě k němu musím dodat, že bude jiný, bude mít velmi specifické uspořádání jeviště a hlediště. Bude připravený pro moderní divadlo, pro to, co hráváme. Pak tam bude ještě komorní sál s plus minus dvěma sty míst.

Určitě ano. Máme velký převis poptávky nad nabídkou, co se týče Míru. Věřím tak, že zájem o vstupenky bude. Chceme se taky žánrově rozkročit, sáhnout i po klasice, vážnějších tématech. Chceme vše stavět na mimořádných hereckých příležitostech. Tím, že hrajeme v blocích, jsme schopni se domluvit s nejlepšími herci z celé republiky. Chceme Ostravě nabídnout nejlepší kvalitu.

Na deset let, ale bankovní úvěr na stavbu divadla je opravdu velmi specifický typ, což vím díky Míru. Po dlouhých jednáních vše nakonec vyšlo přes Českou spořitelnu. Její matka, Erste Group, produkt, který na nás pasoval, nabízela v rámci sociálního bankovnictví.

Myslím si, že psychologická hranice je aktuálně tisíc korun, v Ostravě 800 až 900. Uvidíte, jak to bude vypadat za pět let.

Do hudby vstupuje víc trh. U divadla neprobíhá klasická podnikatelská soutěž. I v Ostravě máme dotovanou konkurenci nabízející lístek za čtyři sta, pět set korun. My chceme jednou tolik, přičemž kdyby měl divák zaplatit opravdu reálnou cenu v dotovaných divadlech, stojí ho vstupenka dva a půl až tři tisíce…

Netajím se ani tím, že by nám ve financování našich projektů pomohlo zdražení, řekněme na 1500 za lístek, jenže to je mimo. Divák by si řekl: kluci dobrý, jako jste šikovní, jenže vedle je podobně kvalitní divadlo za pětikilo…

Tohle je otázka, která je pro mě dost složitá. Spousta divadelníků z Ostravy jsou mí kamarádi, a kdybych řekl, opravdu si to myslel, že by žádné divadlo nemělo být dotované, tak bych asi už moc kamarádů mezi divadelníky neměl… Odpovím vám oklikou. Česko mimořádně podporuje živé umění.

Kdo říká, že ne, tak kecá. Jenže jedna věc je množství peněz, které do dotovaných divadel jdou, ta druhá, jakým způsobem jsou využity. A zákon o příspěvkových organizacích – většina divadel je příspěvkovou organizací – je velmi neefektivní.

Systém by se měl změnit, a to už vůbec nemluvím o tom, jak se dotace rozdělují… Myslím si, že pražští divadelníci s tím mají mnohem víc zážitků než my v Ostravě.

V souboru máme osm herců, pokud se nepletu. Ovšem, tohle u velkých souborů, jako jsou Národní divadlo moravskoslezské, Národní divadlo v Brno…, nejde. Jsou vícesouborové, kromě činohry dělají muzikály, operu, balet, potřebují orchestry.

Obecně si navíc myslím, že u financování divadel není problémem zaměstnanost umělců. Spíš ho vidím u dalších lidí. Tam utíká strašně moc peněz, podle mě poměrně zbytečně. Když si vezmete malé divadlo, tak i tam sedí v kancelářích hodně lidí, kteří by tam sedět nemuseli.

Zase jsme u zákona o příspěvkových organizacích. I kdybych se teď stal ředitelem divadla, příspěvkové organizace, neřeknu: tebe a tebe tady nepotřebuju. Ač vím, že paní účetní si mohu za zlomek nákladů outsourcovat. Jenže, zruším-li její úvazek, nic nezískám. Naopak. Ten, kdo mi příspěvek dává, obvykle je to město, mi ušetřené peníze nenechá. Příště mi pošle míň peněz. Tenhle systém se nastavil v devadesátých letech. Teď se ho snaží změnit zákon o veřejných kulturních institucích. Uvidíme, jestli to pomůže.

Paradoxně musí vycházet ze samotné podstaty divadla, dát divákovi čistý zážitek. Všichni víme, co umí umělá inteligence. Téměř cokoliv z umění, co konzumujete, v dobrém slova smyslu, vnímáte, je přes obrazovku, mobilu, televize… Záruku autenticity nemáte. Nikdy nevíte, zda hudbu, text, film, seriál… stvořil člověk, anebo AI, či z jaké části se na produktu podílela.

Divadlo vás vrátí do hmatatelné reality. Donutí vás kamsi jít. Sedíte v konkrétním čase, na konkrétním místě, na jevišti sledujete živé lidi. V tom je jeho velká síla.

I kdybych vyšel pražskou konzervatoř, mám zázemí, kořeny v Ostravě, asi bych se tam vrátil. A kdybych byl pořád „jen“ hercem, nemám divadlo. Jisté také je, že v Praze je pracovních příležitostí více. Kdo ví, co by bylo, kdyby… Jsem doma v Ostravě, nehodlám na tom nic měnit.