Článek
Rimini Protokoll se zaměřuje na dokumentární divadlo a snaží se reagovat na aktuální problémy společnosti, jako je třeba život vietnamské menšiny v Německu v představení Vùng biên giới, ale i na reakce obyvatel různých měst v 100% City nebo na život v nákupních centrech a hotelech a továrnách (Parallel Cities).
Snaží se však vracet i k dílům klasiků a jejich odkazu, jak ukázaly Karl Marx: Kapitál, díl první, nebo Utopolis inspirovaná Thomasem Mannem či rozhlasová hra Adolf Hitler: Mein Kampf, svazek 1 a 2.
Nyní se divadelník Stefan Kaegi spolu se spisovatelem a dramatikem Thomasem Mellem zaměřili na roboty, kteří jsou vnímáni hlavně jako pracovní prostředky zejména v souvislosti s nastupující čtvrtou průmyslovou revolucí.
V inscenaci je v hlavní roli robot.
Soubor zaměřuje na to, co pro jedince znamená, když ho nahradí robot. Roboty známe jako pracovní stroje, jako efektivní a precizní vykonavatele našich pokynů. V německém průmyslu se lidem nepodobají, aby se vyloučily emocionální vazby, ale v Asii se už delší dobu vyvíjejí humanoidní roboti pro péči o staré osoby nebo jako sexuální partneři. Lidská podoba má usnadnit přijetí stroje v takové funkci. Vzbuzuje ovšem také nedůvěru: Co je člověk a co je stroj? Tuto tísnivou podobnost nazývají japonští výzkumníci v oblasti robotizace Uncanny Valley.
V představení bez živých herců se objevuje jen dvojník Melleho, který souhlasil s jeho vytvořením. Na scéně se objevuje místo autora a vždy spolehlivě vykoná, k čemu byl naprogramován. Kaegiho divadelní experiment bez herců vylučuje jakoukoli ztrátu kontroly. Jemná mechanika, maska a počítačové programy dělají ze stroje herce, jehož mimika, gesta, snaha o přirozený pohyb a mluva mohou působit autenticky.
Přestavení se tak věnuje i otázkám, zda si kopie a originál konkurují, či si pomáhají, a může-li člověk skrze elektronického dvojníka poznat sám sebe.