Divadelní Sorokin, disent, soc-art? Nic než neumělost a nuda

Eroticko-budovatelský či politickopornografický román Třicátá Marinina láska vznikl v letech 1982–1984, vyjít však mohl v Rusku až v roce 1995. Zobrazuje soumrak sovětské éry prostřednictvím příběhu učitelky hudby Mariny a jejích devětadvaceti lesbických lásek, které jí ale nepřinášejí uspokojení. Zároveň je ale i kritickým zpodobněním ruského disentu. Druhá část románu je obsáhlým vylíčením přerodu hrdinky v nadšenou budovatelku.

Dramatizace Karla Steigerwalda svědčí o tom, že čas, kdy býval dobrým dramatikem, je už věcí minulosti. Pokus o jevištní podobu Sorokinova románu se jemu ani režisérce Viktorii Čermákové výrazně nezdařil a z vrstevnaté prózy zbyly nudné, bez pauzy dvě hodiny neuměle prováděné erotické hrátky, pohybová křeč a ledabyle odmluvený text.

Přehlídka odhalených ňader a rozepnutých poklopců rozhodně nepůsobila ani odvážně, ani provokativně, zvláště když se s nahotou na jevišti neumí zacházet v rovině významuplného dramatického gesta. Popisné hemžení, které nabídla inscenace DS Továrna, neukázalo vůbec nic – ani svět disentu, ani Marininu citovou vyprahlost.

I když inscenátoři jako pejsek s kočičkou neváhali do svého dortu vrazit i spartakiádní cvičence, majora Zemana a Bertolucciho Poslední tango v Paříži, na chuti mu nepřidali.

Pravda, Marlon Brando a Maria Schneiderová na okamžik přinesli na scénu strhující sex v profesionálním hereckém podání. Inscenaci herci citelně scházejí.

Jen na začátku Vladimír Marek z mála vytvoří uvěřitelnou figuru klavíristy Valentina s cudným citovým zázemím, pak už jsou to ale jen bezvýrazné stíny, uprostřed nichž se potácí Marina Jany Pidrmanové pouze jako znuděný a rozmazlený fracek.

Ambiciózní pokus o uchopení pozoruhodné Sorokinovy prózy se rozplynul v bezradnosti a amatérismu. Nechť mi dobří amatéři (a znám jich dost!) ten výraz prominou.