Článek
Nutno poznamenat, že i když se mluví o Letné, knihovna je situována v její západní části, čili spíše Na Špejcharu. Nápad Pavla Lišky, interpretovatelný tak, že by novou knihovnu bylo možno posunout nad Štefánikův most, považuji za zajímavý a vskutku hodný pozornosti - byť jako místo pro významnou kulturní instituci není nový.
O urbanismu Letenské pláně se šířit moc nechci, ostatně se na to téma chystá obsáhlá výstava do Sálu architektů na Staroměstské radnici. Jen konstatuji, že mně je ten klidný zelený hřbet v jinak dynamicky modelovaném jádru města příjemný. Dovolím si zdůvodnit svou výhradu ohledně výšky Kaplického projektu (má mít 48 metrů).
Na místě pro knihovnu měla být galerie
Místo, na němž by měla stát Národní knihovna, je místem, které bylo od 30. let minulého století určeno pro výstavbu Státní galerie. Město Praha a stát si tehdy vzájemně předávaly pozemky tak, aby na daném místě vznikla dostatečně velká plocha. Architekt Josef Gočár na to téma zpracoval poměrně dost studií a pak tři varianty projektu (v první fázi ještě s knihovnou T. G. M.), které byly hojně připomínkovány státní správou stejně jako obyvateli Prahy. A byly také postupně ekonomizovány. Pro dané místo byly stanoveny přesné zastavovací podmínky.
Ty sice nechávaly volnost půdorysnému a v podstatě i tvarovému řešení, byly však přísné ve dvou bodech - ve vztahu k zeleni, jež nesměla být omezena, a ve vztahu k výšce, jež byla stanovena téměř exaktně: "výška od úrovně chodníku k horní konstrukci posledního patra nesmí nikde překročiti výšku 21,5 m". Na části půdorysu byla povolena jednopodlažní nástavba, ovšem v poměru 3:2 (výška patra: odstup od průčelí).
Tato regulace vycházela z určení celého prostoru Letné od Špejcharu až k Letenskému náměstí: počítalo se jedině s umístěním budov veřejných, dvou sportovních stadiónů a především s veřejnými sady, "jejichž potřebu pro hygienické a vzhledové poměry města není nutno zvláště odůvodňovati". (Uvedené citáty jsou ze zastavovacích podmínek pro Státní galerii z roku 1934, které byly aktualizovány při stavebním řízení mezi lety 1936 až 1938.)
Jen ještě na okraj k budově Státní galerie - po několikerém přepracování bylo na projekt v roce 1938 vydáno stavební povolení, ještě téhož roku bylo vytyčeno staveniště, byl pronajat pozemek pro zařízení staveniště a - možná kuriózně - byl vypočten výměr vodného a stočného. Rok 1940 stavbu ukončil. Projektování byl obnoveno po válce, už Jiřím Gočárem, ovšem ukončeno bylo v roce 1950.
Ještě v roce 1968 bylo zpracováno několik variant na výstavbu budovy tehdy již Národní galerie (kromě Jiřího Gočára také prof. Antonín Černý), která měla různá umístění. Tam, kde se dnes plánuje Národní knihovna (mimochodem, to je hlavní důvod, proč v plánu Prahy dodnes zůstává poznámka o tom, že pozemek je zastavitelný jen budovou kulturního určení, které si všiml ředitel Národní knihovny při hledání místa pro novostavbu), další varianty byly poněkud dál od křižovatky na Špejcharu, o jejíž budoucí velké zatíženosti nebylo pochyb, tedy se zkoušela místa o něco jižněji, blíže Kramářově vile a pak také nad mostem, tedy na místě Stalinova pomníku.
Avšak i tam se držela prvorepublikovou regulací stanovená výška 21,5 metru. I když, samozřejmě, jsme o několik desítek let dál, jsme doba smělejší a jsme doba, která ráda směřuje vzhůru. Jenom by to vždycky mělo být na odpovídajících místech.