Dirigent Václav Hybš: Viděl jsem i Charlieho Chaplina

Během své kariéry, která začala v první polovině padesátých let, se stal představitelem tzv. easylistening hudby, tedy poslechově nenáročné pohodové muziky. Rodák z Police nad Metují žijící v Praze spolupracoval snad se všemi velkými jmény československé scény minulého století. V písních s některými z nich se představuje na aktuálním dvojalbu Pocta slavným hlasům.

Kolik písniček jste nahrál?

To vůbec nevím, nikdy jsem je nepočítal. Ale vím, že nepřibývají nové. Orchestr jsem rozpustil před čtyřmi lety, všem členům jsem poděkoval a uvědomil si přitom, že jsem vlastně orchestr nikdy neměl.

Jak to?

Do tělesa, které se jmenovalo Orchestr Václava Hybše, jsem muzikanty najímal. A aby jeho úroveň byla vysoká, vykrádal jsem ty nejlepší orchestry v Praze. Bral jsem z České filharmonie, z rozhlasového orchestru, z orchestru Národního divadla, z Hudby Hradní stráže, z Ústřední vojenské muziky a dalších.

Měl jsem člověka, který věděl, jaké mám požadavky, a podle nich mi dával orchestr dohromady. Využíval jsem třeba čtyři trombonisty a všichni byli absolventi akademie.

Orchestrům, z nichž jste najímal hudebníky, to nevadilo?

Nevadilo. Vše se dělo po vzájemné dohodě. Musím ale říct, že jakmile mě někdo z muzikantů naštval nebo se třeba opil, už jsem ho vícekrát nepozval. Měl jsem v Praze pověst přísného kapelníka, takže si všichni dávali bacha.

Měl jste ještě další zásady?

Nechtěl jsem muzikanty otravovat neustálým zkoušením. Mohl jsem si to dovolit, protože ti, které jsem si vybíral, byli výborní a měli nejvyšší dosažitelné hudební vzdělání.

V polovině padesátých let jste začínal v Orchestru Zdeňka Bartáka, kde jste hrál na trumpetu. Kdy se z vás stal dirigent?

Vzniklo to díky hudebníkovi, skladateli a jednomu z nejlepších československých saxofonistů Karlu Krautgartnerovi. Když jsem byl členem TOČR, Tanečního orchestru Československého rozhlasu, který on založil v roce 1960, dosadil mě do pražského divadla Rokoko, abych tam dal dohromady malou kapelu.

V té době tam zpívali Waldemar Matuška, Karel Štědrý, Václav Neckář, Marta Kubišová a Helena Vondráčková a všichni spolupracovali i s TOČR. Byla to souhra okolností. Mimochodem z původního TOČR jsem už jediný žijící člen.

Vnímal jste tehdy, že jste u nástupu výjimečné pěvecké generace?

Samozřejmě. Zpěváci, kteří byli v Rokoku, byli elita. Měli obrovský talent. Na mužské scéně tehdy dominovali Karel Gott a Waldemar Matuška. Navenek byli rivalové, ve skutečnosti to však byli kamarádi. Vycházeli spolu ohromně, ale každý byl jiný. Gott byl naprostý perfekcionista, zatímco Walda byl bohém. Tomu bylo všechno jedno, sázel na to, že všechno zařídím. Víte, že měli své město?

Své město?

Ano. Gottwaldov. Jednou se mě Karel Gott ptal, jestli je pravda, že Waldovi na koncertech napovídám texty. Já odpověděl, že samozřejmě. Walda byl talent od boha, ale všechny texty neznal. Na to kašlal.

O jejich odlišných povahách svědčí i to, že když skončil koncert, Gott se naprosto unavený a zpocený všem trpělivě podepisoval a ještě se každého psal, jestli mu má napsat věnování. Walda pronesl cosi ve smyslu, ať si všichni trhnou nohou, a zmizel.

Vy sám jste byl spíše perfekcionista, nebo bohém?

Já byl především šťastný, že můžu dělat s tak skvělými lidmi. A byl jsem zodpovědný. Teď vyšlo dvojalbum mých nahrávek s nejrůznějšími zpěváky. Vznikly jich stovky a některé, které tvůrci alba Honza Adam a Honza Fiala někde vyšťourali a zařadili na dvojcédéčko Pocta slavným hlasům, jsem už vůbec neznal.

Bylo toho tolik, že si to všechno pamatovat nemůžu. Ale není to jenom můj problém. Když jsem se před lety ptal Zdeňka Borovce, jestli na skladby, o které mi šlo, psal texty on, odpověděl, že neví.

V padesátých letech přicházel rokenrol. Ovlivnil vás?

Ten měl vliv až později, má generace vyrůstala na swingu. Hovoříme o první polovině padesátých let. Skvělé swingové písně hrál tehdy Orchestr Karla Vlacha, no a my mu s Orchestrem Zdeňka Bartáka konkurovali.

Byli jste nepřátelé?

Když už jsem měl svůj orchestr, konkurovali jsme si férově, protože jsme se měli rádi. Mohu to doložit tím, že mi Vlach dokonce půjčil peníze. V době, kdy litr benzinu stál dvě koruny, mi půjčil třicet tisíc. Potřeboval jsem je na čtrnáct dnů, poprosil jsem ho a on mi vyhověl.

Víte, můj původní sen byl hrát s Vlachem. Jako trumpetista jsem dokonce dělal do jeho orchestru konkurz. On mě ale nevzal. A víte proč?

Netuším.

Moji kamarádi trumpetisti Richard Kubernát a Jiří Jelínek, kteří u Vlacha hráli, mi jen tak z legrace poradili, že bych měl na tom konkurzu vytáhnout placatku a Vlachovi ji dát. Já to udělal a Vlach reagoval slovy, že takového vožungra v orchestru nepotřebuje. Později když už jsem byl u Krautgartnera a dělal jsem úpravy písní i pro Vlacha, se z nás ale stali výborní kamarádi, přestože byl o mnoho starší než já.

Vykal jste mu?

Vykal si se všemi, s výjimkou jediného člena svého orchestru, a to Míry Ducháče. Já to měl naopak. Se všemi jsem si tykal. Když jsem najal do kapely kluka, kterému bylo šestnáct sedmnáct, nabídl jsem mu tykání. Stejné to bylo i s mladýma holkama, které u mě zpívaly vokály. Má zásada byla, že jestliže chci někomu tykat, musí mít on vůči mně stejné právo.

Herec Pepík Vinklář mi říkal, že dělám chybu, protože když si s každým tykám, může na mě být někdo drzý. Já mu na to ale řekl, že pokud to tak bude, tak ho prostě vyhodím. Tykání se mi nikdy nevymstilo.

Alkohol jste netoleroval vůbec?

Ne, nesnášel jsem, když se mi někdo opil při práci. Skutečně jsem si ho potom už nikdy do orchestru nepozval. Říkal jsem, ať si po koncertě dělají, co chtějí, ale před a během koncertu žádný alkohol. Jednou se mi ale i tahle benevolence nevyplatila.

Po vystoupení v Hradci Králové někteří moji mladí muzikanti pili v hotelu až do rána a za svítání přišli nazí na recepci a hrozili recepční, že ji zabijou. Nechtěla jim poskytnout nějaké další pití.

Okamžitě samozřejmě volala policii a ta si kluky odvezla. Byla to pořádná ostuda. Z jednoho z viníků jsem udělal tajemníka orchestru a musím říct, že u mě vydržel až do konce existence kapely.

S orchestrem jste také cestoval po světě. Který z výjezdů byl nejdůležitější?

Těžko říct. Hrál jsem třeba měsíc v pařížské Olympii, což bylo úžasné. Doprovázeli jsme Hanu Hegerovou, Waldemara Matušku, Yvonne Přenosilovou a další naše umělce. Tenkrát jsem byl členem TOČR a na jeden čas přišly nabídky jet hrát do tehdejšího Sovětského svazu a do Paříže. Karel Krautgartner se v orchestru zeptal, kdo chce jet kam, a já si vybral Paříž. Jeli jsme tam tři dirigenti: Josef Vobruba, Dalibor Brázda a já.

Po osmašedesátém se hodně jezdilo do Sovětského svazu, kam ale nikdo z nás jet nechtěl. Na Pragokoncertu, tehdejší československé agentuře, která rozhodovala o výjezdech umělců, ale rozhodli, že na jeden z těch zájezdů pojedou Vlach, Vobruba a Hybš. A tak jsme jeli, vedli jsme tam devadesátičlenný orchestr.

Hráli jsme v mnoha zemích: v Americe, Rakousku, ve Švýcarsku… Tam jsem měl tu čest vidět Charlieho Chaplina. Ne že bychom spolu večeřeli, ale byl prezidentem jedné obrovské akce, na kterou byl pozván Waldemar Matuška, a já jel s orchestrem s ním. Vzpomínám si, že ten festival uváděl herec Peter Ustinov. Ve Švýcarsku jsem dirigoval i Mnichovskou filharmonii.

Byl to výlet na Západ, při tom bývala tehdejší komunistická garnitura opatrná. Co mu předcházelo?

Pozvali si mě na ministerstvo kultury a řekli, že pojedu reprezentovat se soudruhem Matuškou do Švýcarska. Já s tím neměl problém a oni mi řekli, že je potřeba pro soudruha Matušku vybrat dvě skladby, jednu českou a jednu světovou.

Když jsme se setkali znovu, řekl jsem jim, že bych doporučil českou skladbu Bohuslava Ondráčka Pojď se mnou, lásko má a jako světovou jednu sovětskou, což jim udělalo ohromnou radost.

Tu skladbu napsal Anton Rubinstein, to byl v postupně různých zemích světa usazený hudebník. Nechal jsem ji otextovat od Ivo Fischera, jenomže on ji nazval Bůhví, odkud já tuhle písničku znám. A ten Bůh soudruhům vadil, a tak se diskutovalo. Nakonec někdo řekl, že tomu soudruzi Švýcaři stejně nebudou v češtině rozumět, a bylo po problému.

Máte nějaké přání?

Chtěl bych, aby se mi spravily nohy, které mi už moc neslouží, a já mohl třeba ještě někoho kopnout. Dirigovat ale už nechci. Jednou jsem skončil, a to platí. Tu a tam mi někdo volá, jestli si to nechci rozmyslet, ale už ne.