Článek
Jak vznikaly vaše texty a jak nápad vytvořit z nich knížku?
Nápad vůbec něco psát vznikl v hlavě mého spolupracovníka a přítele Aleše Březiny, šéfa Institutu Bohuslava Martinů, který pozoroval, jak rád se o věcech, které mám rád, rozepisuji. Původně se jednalo o pravidelné měsíční texty o skladateli pro Institut, pak byly uveřejňovány online.
Psal jsem je z různých koutů světa a reflektoval jsem v nich nejen Martinů, ale i jiné skladatele a hudební a kulturní zážitky. Alešovi a zřejmě i čtenářům se líbily, takže už před lety Aleš zmínil, že by stálo za to vydat je knižně, ideálně i anglicky. Kvitoval jsem to s potěšením, ale víc jsem se tou věcí nezabýval. Je k velké Alešově cti, že ji dotáhl do tak krásného konce, kterým se moc těším.
Knížka je věnována Bohuslavu Martinů, ale píšete v ní i o svém vztahu k Leoši Janáčkovi. Loni jsme spolu v rozhovoru pro festival Dvořákova Praha hovořili o Josefu Sukovi. Jaké místo mezi nimi a dalšími vašimi láskami zaujímá Bohuslav Martinů?
Naprosto privilegované. Nerad bych rozlišoval, kterého z našich úžasných skladatelů mám raději. U Suka cítím navíc to, že, dnes už naštěstí na rozdíl od Martinů, stále ještě potřebuje značnou osvětu. A jsou další, na které si brousím zuby: Vítězslav Novák, na něm jsme s Janem Bartošem, SOČR a Supraphonem už pracovat začali, Josef Bohuslav Foerster, jehož dílem začnu na letošní Dvořákově Praze s Bamberskými symfoniky a později s Českou filharmonií, Zdeněk Fibich, Jaroslav Ježek, Ladislav Vycpálek, Vítězslava Kaprálová, Jan Novák, Miloslav Kabeláč, Vladimír Sommer a další. Seznam by byl dlouhý.
Čím je vám Bohuslav Martinů osobně nejbližší? Je to vroucnost a až cudná emocionalita jeho hudby, nebo i osobní osudy, nenaplněná touha po domově?
Říkáte to krásně. Vroucnost a cudná emocionalita zcela jistě patří k nejkrásnějším rysům Martinů. K tomu se pojí nekýčovitá nostalgie po našem domově, kompoziční virtuozita a flexibilita, hluboká a niterná duchovnost. Ale kdyby bylo tak jednoduché Martinů, jako kteréhokoli jiného tvůrce, charakterizovat ve dvou větách, nebylo by třeba o nich psát eseje, či dokonce knížky.
Jste znám jako horlivý propagátor české hudby ve světě. Máte pocit, že se daří v zahraničí prosadit dílo Martinů vedle Janáčka či Dvořáka?
Ano, mám. A mám z toho také velikou radost. Martinů nám to ulehčuje tím, že byl takovým mistrem v tolika oborech hudby. Dovedl psát exkluzivně i demokraticky, pro publikum různých národů a světadílů. Ale zůstal při tom vždy zaníceným Čechem.
Setkal jste se ve světě se vstřícností vůči hudební řeči Martinů, anebo s neporozuměním u hudebníků i publika?
Většinou s velkým porozuměním, a to v okamžiku, kdy již jeho hudba zní a pokud zazní autenticky a s nasazením. Jeho specifická řeč, zároveň velmi srozumitelná, nebo lépe řečeno lidsky sdělná, rytmicky komplikovaná a občas strukturálně filigránská, příležitostně na nějakou dobu zamotá muzikantům hlavy a prsty. Jen ty jeho charakteristické všudypřítomné synkopy. Ale když se jí probojují, velmi ji ocení. Totéž i publikum. Tuším, že v sousedním Německu je to občas s Martinů o něco těžší.
Čím to je?
Snad tím, že Martinů se skladatelsky vlastně vůči německému kánonu celoživotně vymezoval, což neznamená, že jej neuznával. Hledal tak svou autenticitu. Odešel do Paříže a do New Yorku, nikoli do Vídně či Berlína. A to teď myslím nezávisle na politickém dění, především obou světových válkách. To byl jeho svět.
Není divu, že Němci k němu hledají cestu jinak než ostatní. Mají tak obrovskou a hlubokou vlastní tradici, že se hůře dopracovávají k hudebnímu umění jiných národů. Podobně jsou tam na tom třeba Sibelius, Elgar a další anglická hudba.
Bamberští symfonikové a jejich vztah k Martinů jsou ale zářným příkladem toho, že to, co jsem právě řekl, je jen povrch. Každý muzikant si v posledku Martinů zamiluje, a to navzdory předsudkům.
Na jednom z veřejných setkání na loňské Dvořákově Praze jste se vyznal ze svého vztahu ke slovu, poezii i próze. Co ale vede dirigenta k tomu, aby sedl a zaznamenal si své dojmy a zážitky z koncertních vystoupení po světě?
Jak na to odpovědět? Miluji psané slovo jako jeho čtenář a občasný přednašeč. Od toho je jen kousíček k psaní. Všichni nějak píšeme. Snažím se celou svou bytostí bránit devalvaci psaného slova, které jsme všude kolem nás, a zejména ve virtuálním světě, svědky. Přestože nezbořím hlavou zeď, nemohu jinak.
Jak vznikla půvabná silvestrovská hříčka s ukrytými názvy děl Bohuslava Martinů?
Nalil jsem si na Silvestra odpoledne skleničku vína a začal psát. Jsem odmalička milovníkem seznamů, už jako malý žáček jsem tu a tam sepisoval jména skladatelů, spisovatelů, spolužáků, dokonce zastávek brněnských autobusů.
Teď jsem snad o něco dál, tak jsem tuhle svoji ú- či odchylku přetavil v něco zábavného. Řekl jsem si: Neskončím, dokud do textu neprotlačím každý titul Martinů, který najdu. Měl jsem za to, že jsou opravdu všechny. Hříčka, ale na Silvestra. Tak proč ne?
Které z děl Bohuslava Martinů byste rád uvedl na světová pódia?
Nemám jedno jediné. Je jich mnoho. Symfonie a pozdní orchestrální díla jsou pro mě osobně základ. Ale je jich opravdu mnoho. Miluji zrovna tak Martinů kantáty, Kytici uvádím pravidelně, na Gilgameše se chystám.
A operu bych uvedl hrozně rád. Už dlouho si přeji realizovat Juliettu a Řecké pašije. Snad k tomu jednou dojde. Jsem na tato naše díla hrdý.