Článek
Jaký byl ohlas na premiéru opery Vanessa na festivalu v Glyndebourne?
Obvykle nedokážu objektivně říct, jaké právě uplynulé provedení bylo, ale premiéra Vanessy byla jistě výjimečná. Představení bylo ode všech tak intenzivní, přesné a angažované, že nemohu jinak než smeknout a říct, že to bylo skvělé.
Jak dlouho jste se na premiéru opery připravovali?
Příprava opery bývá vždy rozdělena do tří fází. S orchestrem jsme zkoušeli asi poslední dva a půl týdne, s celým ansámblem a s režisérem Keithem Warnerem jsme pracovali asi šest týdnů. A před tím vším jsem operu samozřejmě několik měsíců studoval sám.
Jakým způsobem jste se vlastně k řízení opery Vanessa dostal?
Bylo mi nabídnuto organizátory festivalu v Glyndebourne. Vanessu jsem ještě před asi dvěma lety znal pouze jako položku z knih o dějinách hudby. Ačkoli je Samuel Barber americkým klasikem dvacátého století, jeho díla se zejména v Evropě moc nehrají. Během práce na Vanesse jsem ale zjistil, jaká je to škoda, protože se jedná o opravdového mistra. Vanessa je pro mě opravdový objev.
Jak dlouho už s Glyndebourne spolupracujete?
Ke svému ohromení jsem zjistil, že již desátou sezónu. Nebylo to sice každý rok, ale už deset let se tam, na jeden z nejlepších hudebních festivalů na světě, rád vracím. Před dvěma lety jsem pro festival připravil dvě jiné opery – Příhody lišky Bystroušky Leoše Janáčka a Sen noci svatojánské Benjamina Brittena. Když jsme díla uvedli, bylo opět patrné, že vedení festivalu a já spolu zase chceme co nejdříve na něčem pracovat.
Vedení festivalu se právě tehdy rozhodlo nasadit operu Vanessa, která je sice od amerického autora, ale ani v anglicky mluvících zemích není uváděna tak, jak by člověk mohl předpokládat. Mně bylo svěřeno její hudební nastudování.
Jakub Hrůša dirigoval operu Vanessa.
Jak dlouho jste se rozmýšlel, jestli výzvu přijmete?
Jak jsem řekl, dílo jsem tehdy neznal. Když jsem si ho ale poprvé poslechl a prostudoval, už během prvních pár taktů jsem se do něj zamiloval a hned jsem vedení festivalu oznámil, že hudební nastudování Vanessy rád přijímám. Vycítil jsem, že se jedná o cosi mimořádného.
Druhou důležitou věcí byla spolupráce s režisérem Keithem Warnerem, který byl osloven jako ten, kdo ztvární scénickou podobu. Znám se s ním dlouhou dobu, ale nikdy jsem neměl možnost s ním pracovat. Jednou jsme tomu sice byli blízko, dokonce dlouhodoběji, to když jsem se měl před několika lety stát šéfem Královské opery v Kodani a on tam měl být intendantem. Nakonec to kvůli razantním škrtům a jiným problémům ve vedení kodaňského divadla nedopadlo a oba jsme od spolupráce odstoupili.
A tak se mi s ním podařilo pracovat až teď. Jeho režie se z mého hlediska jeví být v tomto případě absolutně kongeniální a nedovedu si představit, jak by se ta opera dala ztvárnit lépe. Možná jinak, ale asi ne lépe.
Budete se snažit v budoucnu v Evropě Barberova díla popularizovat?
Rád bych, ale není to tak jednoduché. Nastudovat například operu Vanessa tak, aby si získala to nejlepší uznání, znamená absolutní nasazení celého týmu po dobu šesti měsíců v totální koncentraci a ideálních podmínkách pro dělání divadla – jako zde. Nerad bych přihlížel tomu, že se Barberovo dílo bude prezentovat jakkoli hůř, než jsem tomu byl svědkem v Glyndebourne.
Na druhou stranu doufám, že Vanessa širší publikum osloví už v našem provedení. V Británii bude uvedena v kinech a jedno z našich představení, 14. srpna, bude přenášeno na internetu. Možná z něho v budoucnu vznikne videozáznam, který bude vydán na pevném nosiči, což by bylo to nejtrvalejší, co může oslovit širší publikum.
V září budete na festivalu Dvořákova Praha řídit dva koncerty. Jaký máte k dílu Antonína Dvořáka vztah?
Nejvřelejší, jaký si dovedete představit. Dvořákovo dílo provází každého českého dirigenta trvale, je to věc, která je zřejmě nevyhnutelná. Nedovedu si ani představit, že by se mu někdo z našich dirigentů nechtěl věnovat. Dvořák je jeden z nejtalentovanějších umělců, které naše země kdy přivedla na svět.
Letos jsou navíc pro mě úkoly na festivalu Dvořákova Praha opravdu mimořádné. Jeho symfonie, koncerty či komorní hudba se hrají pravidelně, ovšem kantátová a oratorní tvorba, což jsou mimo jiné právě Svatební košile a Svatá Ludmila, je uváděna méně.
Shodou okolností budu ještě v půlce srpna uvádět na festivalu v Edinburghu se „svými” Bamberskými symfoniky Rekviem, v minulých sezónách jsem dirigoval i Stabat Mater a diriguju teď rovněž Te Deum. Jsem tedy v situaci, kdy prakticky během dvou let provádím téměř celou stěžejní Dvořákovou kantátovou a oratorní tvorbu.
Považuju to za velké potěšení a čest, protože na tato díla se nedostává tak často. Máme-li je přivést k životu se vším úsilím a veškerou radostí, je to opravdová pocta.
Ctíte při provedení Dvořákových děl originální verze?
Nejen u Dvořáka se vždy snažím ctít navýsost originál. A jím zkomponovaná a nám zanechaná hudba je geniální. Při vší této úctě jsem však přesvědčený, že při koncertě je třeba příliš racionálního rozmyslu a lpění na konceptech a osobních představách, jak by věci měly být, uvolnit. Je třeba být svobodný.
Zásadní podmínkou pro to, aby byl výsledek kvalitní a smysluplný, je ale podle mě nejdříve ctít dílo tak, jak nám ho skladatel zanechal.