Článek
V posledních dvou letech dirigujete v Praze častěji a s úspěchem. Jak si rozumíte s Českou filharmonií?
Začalo to na festivalu Dvořákova Praha před dvěma lety a myslím, že si rozumíme velice dobře. Nakonec jako původem Rumun jsem kulturně spjat s hudbou i kulturou střední Evropy velice těsně. A i jako student v Rumunsku jsem rád četl Haška a Čapka a česká hudba patří k mým láskám odjakživa. Mám v repertoáru tolik vašich děl, že mi to někteří vaši krajané ani nevěří.
Kromě Liszta a Prokofjeva jste nyní v Praze uvedl i svého slavného krajana George Eneska. Hrajete jeho Rumunskou rapsodii č. 1 často?
Enescu ji napsal ve dvacátých letech a má v mnohém hodně společného s Janáčkem a Martinů v úsilí o zapojení folklóru do vlastní tvorby. Na rozdíl od Rumunské poémy, kterou napsal již v sedmnácti, v ní šlo více o městský folklór než o venkovský.
Proč vás letos neuvidíme na festivalu Dvořákova Praha?
Termínově to nevyšlo, jelikož chci dělat s ČF a sólisty Dvořákovo Requiem a to potřebuje více zkoušek.
A vaše další spolupráce s ČF?
Máme naplánováno společné turné v Rusku, měli bychom vystoupit i na dalším ročníku Pražského jara.
Jste nyní bez šéfovského místa. Vyhovuje vám to?
Spolupracuji s tolika orchestry, že mám dost práce – hlavně s Berlínskou a Mnichovskou filharmonií, s londýnským Philharmonia orchestrem, často se vracím i do Rumunska. Šéfovské místo vyžaduje osobnosti, které se nebojí konfliktů a zároveň si musí uchovat vnitřní svobodu. Mně jde více o vnitřní i vnější svobodu, o vzájemné obdarovávání.
Často jste pracoval i v opeře, dokonce jednou s Romanem Polanskim.
V 90. letech v pařížské opeře Bastille jsme spolu dělali Offenbacha – Hoffmannovy povídky. Inscenoval je tradičně, bez nějakých pseudomoderních výkladů, ale nápaditě a byl velice dobře připraven. Intelektuálně převyšoval většinu režisérů, se kterými jsem spolupracoval.
Objevujete se mezi těmi, o kterých Vladimír Darjanin v ČF uvažuje jako o nástupcích šéfa Eliahu Inbala. Víte o tom?
Ne, dozvěděl jsem se to od novinářů až teď v Praze a je to pro mě překvapení. Zatím nevím, co bude za tři roky, ale byla by to pro mě mimořádná výzva, které se nevyhýbám.
Vrcholem Prokofjev
Třem skladatelům, jejichž díla zazněla na čtvrtečním koncertu České filharmonie s Ionem Marinem ve Dvořákově síni, se dostalo prvotřídního provedení – úvodní Rumunská rapsodie č. 1 George Eneska svým folklórním koloritem a tanečností opět prokázala, že filharmonici zvládají bez problémů i rytmicky náročné formy.
V Lisztově klavírním koncertu č. 1 Es dur jsme poprvé v Praze slyšeli portugalského pianistu Artura Pizarra. Byl to brilantní debut, publikum v zaplněném sále donutilo sólistu k přídavku (Chopinův valčík). Kouzelný večer uzavřelo vrcholné číslo, výběr ze tří suit Sergeje Prokofjeva z baletu Romeo a Julie.
U nás nezvyklé řazení scén, které nesouhlasí s původní dějovou linkou (končí Tybaltovou smrtí), v podání ČF a pod Marinovým temperamentním gestem nadchlo posluchače k téměř nekončícímu potlesku.
Nedávno jsem se z německého tisku dozvěděl, že patřím i mezi kandidáty na vedení Mnichovské filharmonie, což jsem také netušil. Myslím, že na výběru šéfdirigenta by se měl podílet i orchestr a nemělo by to být jen strategické rozhodnutí vedení.
