Dirigent a sbormistr Jiří Chvála: Zpívat ve sboru není vůbec lehká záležitost

Od roku 1958 na katedře dirigování pražské HAMU vychoval řadu dirigentů a sbormistrů. Je zván do porot pěveckých soutěží po celém světě. A to vše zvládá s velkou energií, přestože začátkem května oslavil pětaosmdesáté narozeniny.

Vynikající zpěvák, sbormistr a pedagog Jan Kühn mě pozval jako zpěváka do Českého pěveckého sboru už během mých studií na HAMU. A časem mě pověřoval drobnějšími úkoly v tomto a později i v jeho dětském sboru. Přitom já jsem nikdy, ani jako dítě, ve sboru nezpíval. Jediná má vzpomínka se váže k tomu, když jsme ve škole zpívali dvojhlasně Komáři se ženili a já poprvé pocítil rozkoš z toho, jak to ladí. Drobné sbormistrovské úkoly se postupně měnily na větší a já si uvědomil, že tohle bych docela rád dělal a že bych to mohl dělat dobře.

Už bych toho měl mít dost, že? Ale já nemám. Člověk se pořád učí a stále objevuje spoustu nových věcí. I u skladeb, k nimž se opakovaně vracím.

Takových by bylo hodně. Těší mě, že jsem pro sbor z archivu vydoloval třeba Myslivečkovy duchovní skladby, Vaňhalovo Stabat Mater nebo jeho dětské písně. A moc si vážím toho, že pro sbor psali vynikající čeští skladatelé jako Václav Trojan, Otmar Mácha, Josef Páleníček, Ivan Kurz či Jiří Teml. Jejich díla už navždy obohatila repertoár pro dětské sbory.

Hudební dispozice dětí se příliš nemění. Ale změnil se zájem o zpívání. I proto, že dnes děti nepřijdou do styku s písničkou tak, jako tomu bylo v mé generaci. Ke konkurzům přichází méně dětí, tedy těch starších. Naopak je tomu u dětí nejmenších, kdy je přivedou rodiče, ty starší už mají jiné zájmy. A těžší je pro ně i u zpěvu vydržet. Ale když se to podaří, mají už navždy jiný život než jejich vrstevníci. Nemusí z nich vyrůst profesionální zpěváci nebo hudebníci, i když i takových ze sboru vzešlo hodně, a vynikajících, ale jde o to, že z nich vyrostou lidé, kteří cítí hudbu jako potřebu, bez které se v životě neobejdou.

V průzračnosti, ve specifickém zvuku, který v sobě slučuje Kühnův požadavek precizní a čisté intonace a sezpívanosti a zároveň výrazovou spontánnost, radost a muzikalitu.

To je nesmírně důležité a spoluvytváří to kvalitu sboru. Je třeba budit v dětech vědomí, že jsou stejně důležité jako sbormistr. Dnes už vím, že je daleko těžší řídit se pokyny sbormistra než ty pokyny udílet. Být neustále ve střehu a dokázat vše okamžitě zpracovat. Ono totiž zpívat ve sboru není vůbec lehká záležitost a mnohý sbormistr by to třeba sám ani nedovedl.

Soutěže patří k životu sboru, ale nemá smysl budovat kariéru sboru na vítězství v nich. Ovšem děti jsou od přírody soutěživé a každé vítězství je dokáže motivovat k další práci. Na druhé straně je tu i riziko zklamání. Na soutěž nemůžete jet s očekáváním vítězství.

V roce 1998 jsme jeli do španělské Tolosy na prestižní mezinárodní sborovou soutěž a já si říkal: Ty blázne, proč sem v těch letech ještě lezeš, máš to zapotřebí?

A to bylo před dvaceti lety! Nic jsem neočekával – a získali jsme prvenství v konkurenci dvaapadesáti sborů z celého světa. To neříkám, abych se chlubil, ale že potvrzení kvality sboru čas od času opravdu má smysl.

Vím, že sbormistr je pokládán za něco míň než dirigent, a sbormistr dětského sboru ještě míň než dospělého tělesa. Ale já jsem nikdy nezalitoval, že jsem zůstal u dětského sboru. Po absolutoriu jsem v Písku založil orchestr s báječnými hráči a prožil s nimi krásná dirigentská léta. A jako sbormistr i pedagog na HAMU jsem si také užil spolupráce i s velkými orchestry. Je důležité, aby sbormistr zvládal i tyto dovednosti. A zážitky z práce s dětmi mi přinesly tolik radosti, jakou bych možná jako dirigent nikdy nepocítil.

Nepočítal jsem to, ale jsou to tisíce. Členky Kühnova dětského sboru z roku 1967 jsou dnes už babičky a vodí k nám svá vnoučata. Vidíte, a já jsem tam pořád. Není to hrozné? Ale mě to pořád baví. Samozřejmě vedle mě tam dnes už pracují výborní mladí lidé a mě těší, že budoucnost sboru, který představuje celý můj život, je zajištěna. A také, že stále mohu být u toho.