Díky jeho vnukovi znovu ožívají snímky Ferdinanda Bučiny

Když se Tomáš Rasl v roce 1975 narodil, bylo jeho dědečkovi Ferdinandu Bučinovi (1909–1994) 66 let. „Do mých tří let jsme bydleli na Nikolajce na Smíchově dohromady s dědečkem a babičkou, a i později jsme se často vídali. Už jako malého kluka mě brali s sebou do Alšova kraje k Miroticím, kde si děda fotil jen tak pro radost krajinu, rybníky a lesy.

Moje nejzazší vzpomínka na jeho fotografování je žlutě rozkvetlá louka u Ostrovce v jižních Čechách, kde děda fotografoval blatouchy. Sotva se otočil, zašlápl jsem mu brýle do bahna. Bral mě přes všechny nehody s sebou všude, kde mohl. Trávil jsem s ním šťastné chvíle a jsem mu vděčný za to, že mě učil pozorovat přírodu, ale i svět vzhůru nohama na matnici fotografického aparátu,“ vzpomíná Tomáš Rasl.

„Děda byl výborný vypravěč, jeho příběhy pro mě nikdy neztratily na poutavosti a romantice. Dětská fantazie otevírala mou představivost, když hovořil o natáčení bizonů v rezervaci pod Vihorlatem nebo když líčil své zážitky z putování po Podkarpatské Rusi.

Byl pro mě vždy trochu tajemným člověkem. Jeho starý psací stůl a skříně skrývaly množství zajímavých věcí, ať už to byly deníky z cest, nebo knihovna s mnoha malířskými a fotografickými monografiemi. Vzpomínám si, jak jsem nahlížel do jeho aparátů, třeba do staré mentorky se sklopným zrcadlem, pocházející někdy z poloviny třicátých let,“ pokračuje Tomáš ve vyprávění.

Kdo vlastně byl Ferdinand Bučina? Fotit začal jako mladý skaut v polovině dvacátých let. Dokumentoval většinou krajinu kolem Prahy, různá tábořiště, skupiny výletníků a také srub na břehu Lužnice nazvaný podle Jacka Londona Milión. Ten si skauti z jeho oddílu postavili jako útočiště před městskou civilizací a sjížděli se do něj ve volných chvílích.

Tyto a mnoho dalších snímků zdobí jeho pečlivě vedené deníky. Jejich stránky zaplňoval dekorativním písmem a zručnými kresbami. Jako osmnáctiletý poznal na skautském srazu Vlastu Sichrovskou, zvanou Aťka.

Měli mnoho společných zájmů a stali se partnery nejen životními, ale i profesními. Vlasta byla výtvarně nadaná a organizačně schopná, a tak Bučinovi v terénu pomáhala. Většinou navazovala první kontakt s lidmi, které Ferdinand fotografoval.

V roce 1936 dostal zajímavou nabídku – nafotit krásy Podkarpatské Rusi pro redakci časopisu Ahoj na neděli. Mohl tam odjet na dva měsíce i s Vlastou, s níž se právě oženil. Cílem bylo zdokumentovat a přiblížit kouzlo tohoto odlehlého kraje a zvýšit tím zájem Čechů o jeho poznání.

„Zapomenout na tuto cestu čarokrásnou zemí nemohu nikdy. Škoda jen, že se už nikdy nenaskytla možnost se tam znovu vrátit,“ posteskl si Bučina o mnoho let později ve svém deníku. Manželé Bučinovi zemi doslova prošli pěšky. Na cestu do hor si vzali průvodce, šedesátiletého Nikolaje Domena, a těžké kamery, stativy a osobní potřeby jim nesl malý huculský koník.

Námětů k focení byl bezpočet. Horský pastevec s dlouhou dřevěnou troubou, voraři ztroskotaní v zákrutu řeky, chalupy bez komínů na Verchovině, volně se pasoucí koně na poloninách. Už tady Bučina fotil nejraději hodně oblačnou oblohu a používal oranžové filtry, aby ztmavil její modř a umocnil tak dramatičnost mraků.

„I za mého dětství děda pořád sledoval počasí, když byla obloha bez mráčků, tak nefotil,“ doplňuje Tomáš.

V Užhorodě, správním centru Zakarpatí, Bučina pořídil unikátní snímky romských dětí z periferie stejně jako židovských chlapců u synagogy. Zachytil ale také prodavačky hřibů navlečených na vrbových proutcích na městském trhu, žebráky u kostela či hladové psy, živící se odpadky.

Jeho reportáže – snímky si totiž sám provázel i texty – pak vyšly v různých časopisech, publikacích a objevovaly se i ve filmových týdenících. Z Ferdinanda Bučiny se stal rázem uznávaný fotograf.

V roce 1939 dokonce pracoval jako kameraman u Českého zvukového filmového týdeníku Aktualita. Když mu za nacistické okupace hrozilo totální nasazení, uzavřel učební smlouvu u známé firmy Illek & Paul, která provozovala již od roku 1932 první českou soukromou fotoagenturu Press Photo Service.

Ve 30. a 40. letech udávala tón v oboru užité a reklamní fotografie. Bučina pro ni pracoval jako laborant a díky tomu získal mnoho užitečných technických dovedností, které se mu hodily i v jeho vlastní tvorbě.

O deset let mladší fotograf Ladislav Sitenský jednou přiznal, že pokud se od nějakého kolegy něco naučil, byl to právě Bučina. „Našel jsem v dědově archivu korespondenční lístek, kde mu radil, jak má namíchat vývojku, a oslovoval ho Milý Ládíku,“ upřesňuje Rasl.

Až do konce šedesátých let pak Bučinu živila především filmařská práce. Prošel Československým zpravodajským filmem, Propagačním i Krátkým filmem. Mezi lety 1953 a 1955 natáčel Československé filmové týdeníky. Se svou ženou vychovával tři děti – dvojčata Jitku a Janu a syna Ivana. Vlasta s nimi zůstala doma a starala se o domácnost. Teprve později se vrátila ke svým koníčkům, především k malování.

Manželé Bučinovi si kromě Podkarpatské Rusi zamilovali také Slovácko. Poprvé tam Bučina v roce 1937 zdokumentoval pouť u Svatého Antonínka nad obcí Blatnice pod Svatým Antonínkem. O dva roky později navštívil nedaleký Javorník, kde lidé ještě stále chodili v krojích, žili velmi prostým životem a ctili všechny tradice. Z materiálu, který tady pořídil, připravil postupně tři knihy, přičemž jedna z nich zůstala jen v maketě.

„Tuhle knihu, která se jmenuje Lidé z Javorníka, bych chtěl určitě vydat. Děda za ni kdysi inkasoval zálohu, ale tu posléze vrátil, když nebyl spokojený s prací poválečných tiskařů. Než by pustil do světa nekvalitní tisk, raději maketu uložil do skříně.

Vím, že na ní pracoval dlouho, do Javorníku se pravidelně vracel na sezonu žní nebo senosečí a dokumentoval způsob, jakým se tamní lidé starají o svou obživu. Opět si ke snímkům psal i texty, v nichž zachytil jejich zvyky a životní styl. Udělal pro ten kraj víc než školený etnograf. S pomocí místní rodačky Anny Zelinger se nyní daří nacházet potomky lidí, které tehdy děda fotil. Kniha by proto mohla být obohacená i o tyto informace,“ vysvětluje Tomáš Rasl.

Ferdinand Bučina sice miloval přírodu, ale jako rodilý Pražák nemohl opominout také krásy Prahy. Vyrůstal na Smíchově, kde jeho rodiče provozovali koloniál v kryté tržnici. Dřevěné krabičky, v nichž nabízeli kypřicí prášky doktora Oetkera, mu až do konce života sloužily k ukládání negativů.

„V roce 1957 mu Artia vydala v němčině knihu Pražské nokturno, v níž zobrazuje potemnělé ulice s rozsvícenými plynovými lampami, poetická zákoutí po západu slunce či uprostřed noci. Baví mě sledovat různé světelné nálady, průhledy z podloubí, průchodů, dvorků, parků a zahrad.

Mám rád jeho snímek zapřažených volů s pytli brambor u mostu Legií, pohled na zamrzlou Vltavu s bruslaři nebo na kluky, kteří hrají kuličky na Alšově nábřeží. Čím jsou jeho snímky starší, tím víc se na nich dá objevit, protože spousta jevů na nich zobrazených už neexistuje,“ vypráví Tomáš Rasl.