Článek
Jestlipak máte spočítané, v kolika filmech a seriálech jste hrál?
No, je jich dost. Přesně spočítané to nemám. (chvíli přemýšlí) Mohlo by to být takových patnáct šestnáct filmů a podobný počet seriálů.
Na svou první roli si asi pamatovat nebudete, byl vám v té době rok a půl…
Záblesky v paměti mám, něco mi taky vyprávěla mamka. Ale co si vybavuju docela dobře, je natáčení filmu Líbáš jako Bůh s paní režisérkou Marií Poledňákovou, to mi bylo skoro pět. Původně chtěla obsadit staršího chlapečka, ale nějak jsem ji na castingu zaujal, a to přesto, že jsem s ní odmítal mluvit.
Čím vás nakonec rozpovídala?
Pozvala si mě s maminkou k sobě domů, kde byl i její podobně starý vnuk, takže jsme si spolu mohli hrát. A jak jsem byl rozdováděný, vždycky si mě zavolala a zadala mi nějaký herecký úkol, tím si mě vyzkoušela.
Na konci natáčení si zavolala mamku a řekla jí ještě jeden důvod, proč si mě vybrala. Měl jsem v kartotéce herců číslo 23, stejně jako Tomáš Holý. Věřila, že mě posílá. (Dětský herec ze starších komedií Marie Poledňákové Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny.)
Zkušenosti mu předávali nejlepší herci. V seriálu Špunti na cestě si zahrál s Jiřím Langmajerem.
V tom filmu jste hrál po boku slavných herců. Vybavujete si ještě, jak se k vám chovali?
Byli fajn, pánové Bartoška a Kaiser mě dokonce naučili sprostou verzi písničky Tluče bubeníček. Počkejte, jak to bylo? Už vím: Tluče bubeníček, tluče na vrata, přišla mu otevřít holka nahatá. Měla kozy jako vozy… Dál už si to naštěstí nepamatuju. (směje se)
Moc mě to natáčení bavilo, byla to pro mě hra. Myslím, že jsem už tenkrát věděl, že je to něco, u čeho chci zůstat.
Vnímáte herectví jako hru i dnes?
Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, že mám za svůj výkon zodpovědnost. Je to mnohem těžší. Hlavně v divadle cítí člověk trému, protože svůj výstup nemůže zopakovat a napravit. Souvisí to i s tím, že ty typicky dětské role bývají lehčí. Přiběhnete na scénu, řeknete nějakou vtipnou hlášku a zase odběhnete. Dospělé role už jsou o práci s emocemi, o skutečném hraní.
V seriálu Špunti na cestě, který teď běží v České televizi, mám i milostné scény. To jsou pro mě nové výzvy a ne vždycky se mi všechno povede na první dobrou.
Herectví se věnuje také váš o šest let mladší bratr Viktor Antonio. Nežárlili jste na sebe někdy?
No jistě, brácha je jako herec totiž zatraceně dobrej! A čím je starší, tím to bude nejspíš horší, budeme si víc konkurovat.
Minimálně jednou už jsem to pocítil. Šli jsme na casting Netflixu, měl to být hororový seriál, takže po nás chtěli, abychom křičeli hrůzou a podobně. Bráchovi to šlo výborně a tu roli narozdíl ode mě dostal. Taky dabování mu jde skvěle.
Jak na vaši popularitu reagovali spolužáci a učitelé?
Na základce jsem kvůli natáčení často chyběl, spolužáci to samozřejmě brali tak, že se ulejvám. Jenže dohnat a zvládnout všechnu látku je podle mě mnohem těžší, než když chodíte normálně do školy. Naštěstí mi v tom hodně pomáhala mamka (muzikálová herečka Dita Hořínková).
Zažil jsem i lehčí formu šikany, ale nikomu to nezazlívám, byli jsme děti. Na gymnáziu už je to v pohodě, spolužáci si jen občas dělají srandu, že si chodím do školy, jak chci. Učitelé se mi většinou snažili vyjít vstříc a platí to i teď. Zkouším zrovna nový muzikál, který napsal Tomáš Klus a režíruje ho Jan Svěrák, takže práce je dost. Uvažuju o individuálním studijním plánu. Učení doháním po večerech, když zrovna nejsem v divadle.
Filip Antonio
Konzervatoř jste místo gymnázia studovat nechtěl?
Ten nápad tam byl. Ale rád bych po maturitě zkusil studium filmu v zahraničí a myslím si, že po jazykové stránce mě gymnázium připraví líp. Chtěl bych umět perfektně anglicky, v němčině se taky snažím a baví mě i španělština.
Párkrát se mi povedlo získat menší roli v zahraniční produkci, chtěl bych tím směrem pokračovat. Na podzim se objevím ve filmu Petra Jákla Jan Žižka, kde jsem si mohl zahrát s Benem Fosterem, Williamem Moseleyem, v jedné scéně jsem dokonce i se sirem Michaelem Cainem. Bohužel s ním nemám fotku, neměl jsem na place telefon.
Ale zpět k vaší otázce. Kromě herectví jsem uvažoval o studiu hudební konzervatoře. Hraju třináctým rokem na klavír. Uzavírám druhý cyklus a dostanu certifikát, že můžu klavír vyučovat. Takže když nebude herecká práce, mám aspoň nějakej job. (směje se)
Před pár měsíci jste oslavil osmnácté narozeniny. Vnímáte to jako přelom?
Určitě jo. Cítím víc zodpovědnosti. Narozeniny jsem oslavil přímo na place, když se natáčeli Špunti na cestě. Zavolali mě při obědové pauze, všichni společně zazpívali, a David Novotný, který hraje mého tátu, mi do dospělého života popřál všechno nejlepší. Bylo to hodně příjemný.
Dětským hercům se stává, že s přibývajícími roky přijdou o role, protože pro ty dospělé už se nehodí. Toho jste se nebál?
No, upřímně, trošku jo. Ta fáze, kdy nejste ani dítě, ani muž, může být náročná, pro tyhle věkové kategorie nebývá moc hereckých příležitostí. Už když začnete mutovat, je to problém, to v divadle prostě nejde, musel jsem si od něj dát na čas pauzu.
Ale nevadilo mi to, aspoň jsem se mohl víc zaměřit na školu a teď jsem o to radši, že jsem zpátky. Poprvé jsem se dostal i k činohře, se Simonou Stašovou a Ladislavem Frejem hraju v inscenaci Na zlatém jezeře v divadle ABC. Vážím si toho, že mám pořád práci.
Filmy, seriály, muzikály, činohra, klavír, to všechno při studiu gymnázia. Máte vůbec nějaký volný čas, kdy si odpočinete?
Je to náročný, ale občas se nějaký volný čas najde. Máme takovou partu ze základky, jezdíme třeba jen tak na výlety po českých městech, naposledy jsme byli v Plzni. Udržuju vztahy i se studenty z konzervatoře, chodím se dívat na jejich představení a musím říct, že jsou moc šikovní.
Baví mě kolo s rodičema a s bráchou, lyže, snowboard. Jinak na sport tolik nejsem. Naši mě kdysi dali na fotbal, ale když se asi po měsíci tréninků přišli podívat, jak mi to jde, byli zklamaní. Všichni kluci se hnali za míčem jak střelený, a já tam ležel v trávě a koukal na mráčky.
Může se vám hodit na Zboží.cz: