Designérka a umělkyně Eva Eisler: Hledám pravdu, tu lze nalézt jen v jednoduchosti

„Výstavu vidím jako přelomovou ve své tvorbě. Rozhodla jsem se jít totiž s pravdou ven. Ukázat, že odjakživa mám vztah k přírodním materiálům, i když má dosavadní tvorba cílila na perfekcionalismus. Teď jsem si řekla ne. Nechám se ovlivnit světem kolem sebe a ten není perfektní. Negativní vliv na přírodu, krize a konflikty ve světě. Vše přehlížíme. A naše první reakce je, pojďme zbrojit,“ říká Eva Eisler.

Objekty na výstavě vypadají jako zmenšené prehistorické sochy, totemy, vnímáme archetypálnost, pravěké rituály, snahu dostat se ke kořenům, jít ke svému prameni.

„Každý z nás si táhne pytel úplně všeho a jenom v souvislosti s nečekanou situací, nebo nějakým vnitřním rozporem vytahuje věci, o kterých netušil, že je v sobě má,“ říká Eva Eisler, která si tentokrát za materiál k tvorbě zvolila lámaný kámen a odřezky dřeva.

Objekty v galerii připomínají prehistorické menhiry…

Miluji citát velkého myslitele Isaaca Newtona, že pravdu lze nalézt pouze v jednoduchosti, ne v množství a chaosu.

Každý umělec, který se pustí do nové práce, začne skicovat na papír. Já „skicovala“ rovnou v materiálu, v té hmotě a čekala, kam mě to zavede. A věřila, že se to stane. Protože mířím k jednoduchosti, k jednoznačnosti vyřčení. Byla jsem nejistá a hledala poslední kousek rébusu, který by do toho všeho zapadnul. To se nakonec podařilo.

V poslední části výstavy uvidíte pět kamenů, které symbolizují pět základních elementů. To je ta minulost, stavební kameny, které známe. Na stěně je doplňují kresby s nepřesnou linkou, je to kapka barvy, která si hledá vlastní cestu, to znázorňuje nepředvídatelnost budoucnosti.

Megalitické stavby, to je architektura, jeden z vašich oborů.

Ano, hrozně mě to baví a jsem zvědavá, jestli někdo rozklíčuje, jak vše bylo. Fascinují mě civilizace, na nichž jsme my začali „stavět“, a záhada je, kdo bude stavět na tom, co zůstane po nás. Cyklus Skici je vlastně metafora vize budoucnosti.

Proč vystavujete v galerii Kvalitář? Máte k ní vnitřní pojítko, souznění?

Když jsem se vrátila z New Yorku do Čech, měla jsem v plánu otevřít galerii, která by spojovala architekturu, design a volné umění. Ale začala jsem učit, věnovala se vlastní tvorbě a uvědomila si, že bych časově galerijní činnost nezvládla.

Galerii Kvalitář fandím, pracují s podobným konceptem, zúčastnila jsem se u nich od začátku řady výstav.

Na výstavu jste přizvala speciálního hosta, proč?

Dostala jsem příležitost využít celou galerii, tak jsem zvažovala, že někoho přizvu, a rozhodla se pro Jiřího Příhodu (poznámka redakce: umělec se zabývá monumentálním sochařstvím). Jiří přišel s nápadem vzhledem k tomu, co chystám, vůbec poprvé představit svoje fotografie z 80. let. Tehdy se zabýval intervencemi do lesního prostředí na Vysočině, které vnímal jako svůj tajný sochařský park. Myslím, že skvěle souzní s celou instalací.

Slovní spojení „vrstvy času“ lze vnímat i jako snahu odhodit, co bylo, a dostat se sám k sobě…

Ano, člověk je zavrstvený jako cibule. Ty vrstvy ho chrání. Jen málokdo si dá za cíl přijít na to, kdo skutečně je. Každý by to měl udělat, potkat se sám se sebou. A mít odvahu se ptát. Nejen sám sebe, ale i ostatních, kteří mu nastavují zrcadlo.

Víte, proč jsem v cizí zemi měla kolem sebe tak rychle tolik zajímavých osobností? Protože kladu provokativní otázky. Ptám se lidí na to, co se sami sebe bojí zeptat. Je to výzva. Upřímně, každý je rád, když je mu nasloucháno a může mluvit o sobě.

Na UMPRUM jste 16 let vedla ateliér K.O.V. To je skoro jedna generace studentů. Lze objektivně zhodnotit, jací byli tehdy a jsou dnes?

Řekla bych, že jsou studenti dnes daleko náročnější. Zajímá je, co jim škola nabídne, mají vyšší požadavky na učitele. A to je vlastně dobře. Pedagog jim otevírá cestu do celého života a je důležité, aby dokázal mladou generaci zaujmout. Tím, jaké jim dává náročná, ale zajímavá zadání, tím, že je tvrdý a oni vědí, že je to pro jejich dobro a že dbá na vzájemném respektu.

Jako pedagog jsem se snažila jít příkladem. Studenti viděli, že dělám další projekty, stíhám jezdit do zahraničí, mám vlastní výstavy, dávám jim příležitosti vystavovat v zahraničních galeriích, na veletrzích.

Chtěla jsem, aby získali reflexi na vlastní práci, nejenom ve školním prostředí. Aby měli jasnější cestu k sebepoznání a odcházeli ze školy s pocitem, že vědí, kam jdou a uměli se o sebe postarat.

Zda budou úspěšní v životě, záleží jen na nich. Musí v sobě najít disciplínu, důslednost. Ve škole jsou ve své práci podporovaní, každý krok je odborně konzultován, učitel je motivuje, výrazně posunuje. Ale bát se o ně nebudu, to už není moje role.

Líbí se mi, že vzájemně propojujete obory: architekturu, design, volné umění. Určitě vás to obohacuje, nehrozí tvůrčí vyhoření…

Ano, mám to opravdu ráda. Ale víte, že jsem byla několikrát nařčena, jak si to vůbec můžu dovolit pohybovat se napříč obory? Jeden můj známý, ekonom z New Yorku, mi říkal: „Evo, musíš se prostě zaměřit na jednu věc. A já jsem odpověděla. Nemusím!“

Pro mě má vnitřní logiku, že se vše ovlivňuje a propojuje. Mám to tak i v životě. Ráda propojuji lidi. Mým přáním bylo, když jsem odjížděla v roce 1983 z Čech do New Yorku, že budu mít dlouhatánský stůl a u něho budou sedět lidé z celého světa, všemožných oborů a navzájem sdílet svoje příběhy. A ono se to opravdu stalo.

A tvůrčí krize? Poprvé jsem se toho lekla, byla jsem zašprajcovaná zhruba čtrnáct dní. Dnes ale vím, že se opět restartuji, nic se neděje, potřebuji jen systém odlehčit, zpomalit.

Vaše šperky nesou jasný minimalistický rukopis…

Neznala jsem šperkařské techniky. Proto jsem sledovala mostní konstrukce, systémy lešení a hledala způsob, jak bude malý předmět držet pohromadě. A začala používat pružiny, táhla, lanka. To byla 70. a 80. léta.

Tvořila jsem pro sebe, nedívala se kolem. V Americe jsem se trefila do potřeb a vkusu lidí z umělecké branže, kteří neměli šperk, jenž by reprezentoval jejich pohled na svět.

Začala jsem spolupracovat s galeriemi, kde nakupovali sběratelé umění architekti, designéři, ředitelé muzeí, třeba architektka Zaha Hadid, Billie Tsien nebo Massimo a Lella Vignelli. Velkou sběratelkou je Nancy Olnick, která má muzeum Italského Arte Povera a největší sbírku Carla Scarpy. Díky šperku, který jsem vždy vystavovala společně se sochami a kresbami, vznikala silná přátelství.

Šperk na oděvu vnímáte jako detail, nebo dominantní prvek?

Moje motto je: „Šperk je intimní architektura pro krajinu lidského těla.“ Při tvorbě nové kolekce si představuji horizont, vnímám prostor, vnímám, jak nositelný objekt souzní s prostředím.

Nesmí však nad člověkem převládnout, ale souznít s ním.

Na jedné straně je intuice, na druhé rozum. Co je u vás silnější, převládá?

Myslím, že to mám v rovnováze, správný balanc. Můj otec byl matematik, vědec, racionální člověk a matka kreativní výtvarnice.

Podědila jsem ze dvou stran a využívala tyto schopnosti. Mám v sobě řád, ale ten se vždy musel podřídit citu, intuici a tvůrčí svobodě.

Byla jsem třetí dítě, měla volnost, také jsem nemohla tehdy studovat. Vnitřní svoboda jde se mnou celý život. Tak jsem si na to zvykla, že bych se nedokázala podřídit nějakému systému. I moje šperky v 60. letech byly provokace proti uniformitě.

Vztahy dávají i berou energii. Zdravé nás posunují, jsme tvůrčí. Což je pro umělce důležité. Vnímáte to podobně?

Teď zrovna spolupracuji na knize, která má pracovní název Vztahy, je to o mojí práci. Vztahy se samozřejmě všichni „zabýváme“ celý život. Víme, že ve zdravém funguje důvěra, vzájemný respekt, vyvážené rozložení zájmů a sil.

Často říkám, že by to měl být předmět vyučovaný od první třídy. Edukoval by vztah k sobě, k rodičům, ke společnosti, k přírodě.

Ale víte, co je ještě důležité? Nebýt předpojatý a nemít očekávání. To vede zbytečně ke zklamání.

Jste určitě rozená optimistka…

Nikdy ničeho nelituji, proč taky? Už se to nedá změnit. A vlastně nic neplánuji. Mám ráda hru se svým vlastním životem, kdy člověk dopředu neví, co se stane, koho potká, co ho inspiruje k novému úhlu pohledu a je zvědavý, jak se s tím popasuje.

Jakých vlastností si u sebe ceníte?

Jsem flexibilní, improvizuji celý život. Snažím si udržet nadhled, uctívám svobodu a respektuji ji u druhých. Eliminuji, co je nepodstatné.

Máte ráda výzvy? Jakou největší jste přijala…

Bylo jich nespočet. Miluji výzvy, miluji dostávat úkoly, které jsem nikdy předtím nedělala. Hodně se na nich naučím. Když je pokazím, řeknu si: „Nevadí, příště to udělám lépe.“

Velkou výzvou byla tato výstava. Odkryla jsem v sobě další slupku. Musela jsem najít odvahu, překonat nejistotu a vyjít ven s něčím, co je jiné. Na vernisáži bylo mnoho lidí. Říkali mi: „Očekávali jsme nerez ocel…“

Ale jsem to stále já, která objevuje sama sebe. A znovu na konci našeho rozhovoru moc ráda připomenu myšlenku Isaaca Newtona: „Pravdu lze nalézt v jednoduchosti, ne v mnohosti a zmatku věcí.“