Článek
Zaujala mě vaše filozofie, že jako designér neřešíte problémy, ale vytváříte možnosti. Můžete mi svůj přístup přiblížit?
Řešení problémů je tradičnější pojetí práce designérů. Slovo problém ale vnímám s negativními konotacemi, kdežto možnosti znějí optimističtěji nejen pro mě, ale taky pro uživatele. Zákazníky považuji za své partnery, to oni si mohou produkt přizpůsobit podle sebe. Já vymýšlím pravidla hry, ale oni ji hrají. Hraní lidi spojuje.
V oboru pracujete přes třicet let. Kdy jste začal takto uvažovat?
Samozřejmě jsem na to nepřišel hned, ale od samého začátku jsem si chtěl hrát. Bývá u toho legrace. Jako kluk jsem závodil na kole, ale tak kolem osmnácti let jsem si musel vybrat. Buď budu profesionální cyklista, nebo se stanu designérem. Tehdy jsem byl trochu punk, chtěl jsem vypadat jako Kurt Cobain (frontman skupiny Nirvana).
Docela zásadní pro mě byla výstava v Japonsku na téma hračky pro život.
Z kolekce svítidel Wheel a Tray pro firmu Japth.
Vaším nejoblíbenějším tvarem je kruh, jak jste ostatně ukázal na loňském Designbloku, kde jste představil minimalisticky laděná svítidla. Nesouvisí to trochu s vaší cyklistickou kariérou?
Těžko říct, ale možné to je. (směje se) A proč kruh? Nemá začátek ani konec, je to absolutně univerzální tvar, který vidíme všude kolem nás. Navíc jde krásně dohromady s cirkulární ekonomikou, které se věnuju.
K tomu se teprve dostaneme. Ale jak jste se vy dostal k navrhování?
Od malička jsem vytvářel nějaké věci. Mí bratři měli jiné koníčky, ale já se zavřel s otcem do dílny a něco jsme společně kutili.
Bicykl už jste někdy navrhoval?
Bohužel, dosud jsem neměl tu možnost. Stále mám tuhle položku na seznamu toho, co musím ještě stihnout. Taková zakázka je dost náročná a drahá. Potřebujete klienta a hlavně dílnu, která by zvládla kolo vyrobit. Já jsem jezdil na speciálním Gios Torino s komponenty Campagnola, což bylo v té době to nejlepší z nejlepšího. Stále ho vyrábějí s rámy v typické modré barvě.
Zlatou Wolk Chair Richard Hutten navrhl pro firmu Scarlet Splendour.
Vyhrával jste závody? Jak rychle jste jezdil?
Vyhrál jsem jich několik. Jedním z mých rekordů byl závod na 120 kilometrů za dvě hodiny pětačtyřicet minut. Tak si dokážete spočítat průměrnou rychlost.
V rozhovorech mluvíte nádherně o svých dětech. Říkáte, že jsou nejlepšími produkty vaší kariéry.
Mám tři syny. Vychoval jsem je stejným způsobem jako mí rodiče mě a mé sourozence. Říkali, že můžeme dělat cokoli, co se nám líbí, kromě nicnedělání a plýtvání časem. Taky jsem své děti tlačil k tomu, aby něco dělaly a následovaly své srdce. To je velmi důležité. Většinou v tom, co máte ráda, jste pak i dobrá.
Čemu se synové věnují?
Jeden matematice a fyzice, už jako malý kluk mluvil o čísle pí. Druhý má velmi silně vyvinuté sociální cítění a dělá sociální práce. Ten nejmladší je tvořivý, takže podobně jako můj táta se mnou i my se synem společně vyrábíme věci. Kluci mi dělají ohromnou radost.
Jak už jste naznačil, řešíte ekologická témata nebo udržitelnost v designu a v průmyslu. Co je největší hrozbou?
Největší výzvou lidstva je globální oteplování. Pokud se nám ho nepodaří vyřešit, jako živočišný druh na této planetě končíme. Budeme muset pokročit v energetické transformaci mnohem rychleji a důrazněji.
Křeslo Cloud, které vzniklo v roce 2007, váží téměř 300 kilogramů.
Zabýváte se snížením spotřeby. Jak tohle uvědomění změnilo váš designérský přístup?
Snažím se firmám radit v tom, že záleží nejen na materiálech, ale především na způsobu provedení. Jednou z cest je udržitelnost. Například při navrhování nábytku ze dřeva vynechávám poslední vrstvu. Přijde mi divné kus tak krásného materiálu překrýt něčím umělým. Dlouho jsem proto zkoumal možnosti přírodních nátěrů, olejů a vosků. Naštěstí se svět mění, a to, co bylo před lety výjimečné, se postupně stává běžnější.
Dal byste mi nějaký příklad z nedávné doby?
Třeba sedací nábytek, který jsem navrhl pro amsterdamské letiště Schiphol. Teď na chvíli kvůli širšímu kontextu odbočím. Lidé se nezřídka zaměřují na škodlivost letecké dopravy. Myslí si, že letecká doprava je problém číslo jedna, ale není to úplně pravda.
Třicet procent uvolněného oxidu uhličitého sice pochází z dopravy, ale z toho pouze deset procent připadá na létání. V Schipholu mají ambice stát se do pár let místem s nulovým odpadem…
… a vysvětlíte mi, jak to souvisí s vašimi sedadly?
Už se k tomu dostávám. Původní sedačky byly z hliníku, což je sice na výrobu extrémně náročný materiál, ale zároveň báječně recyklovatelný. Přistoupil jsem k tomu tak, že vše, co šlo, jsme použili znovu.
Nová ergonomická sedadla jsou vyrobená starou polstrovací technikou z padesátých let. Tehdy nepracovali s umělou pěnou, ale s přírodními surovinami, jako jsou koňské žíně, kokosová vlákna nebo kaučuk. Nejenže vypadají mnohem lépe než ty plastové hrůzy, ale jsou pohodlnější.
Takže jste se dokázal držet i při tak velké zakázce principů cirkulární ekonomiky.
Ano, šetřili jsme zdroje i energii. Jen si vezměte, že na výrobu jednoho kilogramu hliníku je potřeba patnáct kilowatthodin elektřiny. Pro srovnání: průměrná domácnost spotřebuje za den polovinu. Ale recyklace hliníku vyžaduje jen asi deset procent z tohoto množství energie.
Mramorový stůl, vycházející ze surrealistické hry „cadavre exquis“, vytvořil designér s Michaelem Youngem a Jerszym Seymourem.
Mým cílem bylo navrhnout ty sedačky tak, aby měly co možná nejdelší životnost, aby se daly snadno opravit, takže žádná lepidla, ale šroubky. Dokážu sice vymýšlet bláznivé věci, ale tohle je klasický, elegantní a nadčasový design, který vydrží dekády.
Na svých přednáškách zdůrazňujete, že je nutné vyrábět méně produktů, avšak v mnohem vyšší kvalitě. Zdá se, že nastupující generace to velmi dobře chápou.
Naštěstí ano, a to je fantastické. Ostatně týká se to jejich vlastní budoucnosti. Oteplování a nadprodukci všeho vnímají jako seriózní problém. Planeta Země nám nepatří, máme ji půjčenou na velmi krátkou dobu. Musíme se místo ropy vrhnout na volné zdroje. Vítr fouká zadarmo, slunce svítí zadarmo. Jen se musíme naučit tuhle energii sklízet.
Dostáváme se na rozcestí. Není nutné vymýšlet stále nové designy a formy.
Musíme se naučit pracovat s tím, co už máme, a v případě potřeby si pořídit co nejkvalitnější věci. V důsledku se to vyplatí, i když bývá pořizovací cena vyšší.
Aplikujete tento přístup i ve vlastním domě v Rotterdamu?
Jsem vybíravý. Celý život řeším, co si domů přinesu a jestli to opravdu potřebujeme. V mém interiéru najdete krásné věci, skoro všechno jsou to už dnes ikony. Čas je prověřil a jejich hodnota roste. Lidé by se měli naučit hledat nadčasovou kvalitu.
