Článek
Jste jedním z hudebníků, kterým se v dětství říkalo zázračné dítě. Byla hudba od začátku vaší největší vášní?
Vůbec ne, zajímal jsem se o všechno možné. Rád jsem sportoval a hodně času trávil na pláži hledáním žraločích zubů. Přál jsem si být archeologem, což byl spíš dětský sen než kariérní cíl. Z té doby mi ale zůstalo, že rád dělám věci do hloubky a zajímá mě, co je pod povrchem.
V devíti letech jsem začal hrát na kytaru, a když jsem začal jezdit na turné, začalo mi být docela jasné, kam směřuji. Chytlo mě to. Byl jsem v tom namočený na celý život. To se mi stalo, když mi bylo nějakých jedenáct nebo dvanáct.
Jaké je být ve dvanácti letech na turné?
Docela divoké. Byla to forma vzdělání a trochu jiný způsob dospívání. Tehdy byl ale svět jiný. Neměli jsme mobily ani internet, mělo to nádech divokého západu. Cítil jsem hodně svobody. Cením si, že jsem měl prostor učit se a získávat zkušenosti. Nebyl jsem na výsluní. Dnes mladým muzikantům podle mě podobná šance chybí. Jakmile začnete hrát, jste pod drobnohledem a všechny chyby jsou zaznamenány. Já měl šanci se rozvíjet.
Když si vás svět začal víc všímat a měl jste první úspěchy, bylo vám to příjemné?
Pozornost mi příjemná nebyla, byl jsem stydlivé děcko, ale miloval jsem hudbu a cestování. Nejsem založením frontman. Do role band šéfa jsem musel dorůst. Proto mi vyhovuje mít kapelu se Susan, na kterou se upírají zraky a ona je v té roli perfektní. Vůbec mi nevadí, když slízne smetanu.
Tedeschi Trucks Band naživo.
Chtěl jste někdy svět muziky opustit?
Ne. Občas chci jen pauzu. Když intenzivně koncertujete, a my si moc přestávek nedáváme, stane se, že zatoužíte na chvíli zastavit. Nikdy jsem ale neměl pocit, že chci skončit s hudbou.
Před třemi lety jste si chtěli dát pauzu na tři měsíce. Nakonec byla kvůli pandemii trochu delší…
Dávejte si pozor na svá přání. Tohle dopadlo trochu jinak, než jsme plánovali.
Vzniklo z toho rozsáhlé dílo. Nahráli byste čtyřalbum I Am The Moon, nebýt pandemie?
Bezpochyby ne. Asi osmnáct nebo devatenáct měsíců jsme neměli koncerty. Měli jsme štěstí, že máme doma studio. Bylo to vlastně skvělé, připomněl jsem si staré časy, kdy člověk psal a nahrával jen proto, že to miluje a má hodně času. Poučením z pandemie pro nás je, že bychom stejně chtěli pracovat i v budoucnu. Jednou za pár let si naplánovat delší volno na tvorbu. Protože takhle intenzivně se práci na albu v obvyklém čase mezi koncerty věnovat nemůžete.
Jak se zrodila myšlenka, že půjde o čtyřalbum?
Neměli jsme v plánu turné, tak jsme pokračovali v dalším psaní a nahrávání. V jednu chvíli jsme se zastavili, nadechli a uvědomili si, že máme spoustu materiálu. Na okamžik nás představa, co se všemi těmi skladbami budeme dělat, trochu vyděsila. Ale pak jsme se zakousli do práce, vybrali písně, které chceme dokončit, a dotáhli je.
Uvědomili jsme si, že nemusíme vydat jen klasické album. To by bylo složité, takhle po částech bylo snazší se s tím popasovat a všechno strávit. Navíc jsem si uvědomil, že mé nejoblíbenější desky bývají často velmi rozsáhlé. Přitahuje mě se do hudby ponořit na delší čas a věnovat jí nerušenou pozornost.
Derek Trucks a Susan Tedeschi, hlavní persony kapely.
Všechny nové písně inspirovala báseň o Layle a Majunovi. Ve dvanáctém století ji napsal perský básník Nizami Ganjavi. Proč jste se nechali inspirovat právě jí?
Hráli jsme před časem s kapelou naživo celou verzi alba Layla and Other Assorted Love Songs od Claptonovy kapely Derek and the Dominos. Díky tomu jsme si se zpěvákem a autorem řady našich písní Mikem Mattisonem znovu přečetli tuto báseň a jeho napadlo, že se zamyslíme, co by si o tom všem myslela Layla.
Navrhl, aby si báseň přečetli všichni, kteří se v kapele podílejí na skládání písní, a přišli se svým pohledem. Byl to báječný nápad, jak nás propojit ve chvíli, kdy jsme v lockdownu každý trávili čas někde jinde. Když jsme se pak mohli setkat ve studiu, všichni hýřili nápady.
Výsledek je trochu šťastná náhoda, neplánovali jsme, že nás to inspiruje k tolika písním, ale stalo se. Každá skladba má k básni nějaký vztah, i když někdy je třeba volnější. Skvělé cvičení, které si začalo žít vlastním životem.
S jakou perspektivou jste přišel vy?
Báseň má velmi krásný a bohatý jazyk, jediný řádek může zažehnout celý další příběh. Mě bavilo například hrát si s myšlenkou, co se stane po Laylině smrti. Co by si myslel její duch? Změnila by něco, nebo by chtěla prožít všechno znovu stejně?
Tedeschi Trucks Band jste prý založil proto, že jste už nechtěl působit na několika frontách, ale přál jste si soustředit se na jeden svůj projet. Je to tak?
Rozhodně to byl jeden z důvodů. Byl jsem připraven na změnu. Po všech turné s Erikem Claptonem, The Allman Brothers Band i svých vlastních jsem měl pocit, že neustále skáču od jedné věci ke druhé. Chtěl jsem začít s něčím novým, co postavím od nuly. Zmínil jsem před Susan, že jsem připraven odejít od Allman Brothers, skončit se svou kapelou a založit novou. Zeptal jsem se jí, jestli chce být součástí.
Nebyl jsem si jistý, protože jsem si nepřál, abychom si nechávali své sólové projekty. Přišlo mi, že když má člověk záchrannou síť, něco, k čemu se může vrátit, nedá do nového projektu celé své srdce. Kdyby to hned nevyšlo, bylo by snadné se vzdát. Přál jsem si, aby to na chvíli bylo všechno nebo nic.
Na chvíli?
Když člověk vyrůstá v blízkosti takové kapely, jakou jsou Allman Brothers, zakoření v něm myšlenka, že když něco dělá správně, může se toho držet do konce života. Vždy jsem si přál být něčeho podobného součástí a chtěl jsem, aby to byl právě případ Tedeschi Trucks Bandu. Dokud máme mezi sebou zdravé vztahy a hudebně se rozvíjíme, není důvod končit.
Plánoval jste od začátku, že to bude velká kapela? Aktuálně je vás dvanáct.
Přáli jsme si to, jen jsme nevěděli, jestli si tolik členů budeme moci dovolit. Tohle byl trochu experiment a nebyl vždy snadný. Na turné potřebujeme hodně hotelových pokojů. Ale pomalu jsme rostli a ukázalo se, že to půjde. Máme štěstí, že se nám daří držet všechny pohromadě.
Hned za první album Revelator jste získali Grammy. Jaký to byl pocit?
Vzrušující. Cena nám potvrdila, že jsme se rozhodli správně a jsme na dobré cestě. V začátcích nám pomohla. Hudbu sice neděláme kvůli cenám, ale jasně, že když nějakou dostaneme, potěší nás to. Obzvlášť pro Susan, která byla už v roce 2000 nominována v kategorii Best New Artist proti Britney Spears či Christině Aguileře, to bylo zajímavé. Než jsme vyhráli, byla nominována celkem pětkrát, žertovali jsme, že když za tuhle desku dostane Grammy, můžeme to zabalit. To byl jen vtip, ale bylo hezké, že jsme ji získali spolu a ona si tohle téma v sobě mohla uzavřít a pustit ho z hlavy.
Jaké ocenění vaší práce vás nejvíc potěší?
Vždy je radost, když nám vyjádří respekt hudebníci, ke kterým vzhlížíme. Když zjistíme, že je naše hudba baví, nebo o ní vůbec ví, je to milé. Hned někdy na začátku jsme byli na turné s B. B. Kingem, a když jsem viděl, že sedí na kraji pódia a zdá se, že se baví, měl jsem z toho opravdu krásný pocit. Stejně tak ho mám pokaždé, když nám někdo řekne, že mu naše hudba něco dává. A stejně tak mě těší uznání rodičů. Můj táta viděl několikrát naživo Hendrixe, hrál s The Allman Brothers a dalšími, prostě zažil různé legendární hudebníky. Táta Susan zase viděl Boba Dylana, když hrál poprvé elektricky. Oba zažili některé z nejlegendárnějších show. A když vidíme, že je dojme náš koncert, jsme také naměkko. Samostatná kategorie dojetí samozřejmě je, když zjistíme, že mají ve svém autě naše cédéčko naše děti.
Může se vám hodit na Zboží.cz: Signs - Tedeschi Trucks Band, Revelator - Tedeschi Trucks Band, Made Up Mind - Tedeschi Trucks Band