Článek
Fanoušci si připravili blahopřání ve formě cedulí s nápisem Happy B-day, Martin a při skladbě Higher Love, v níž se jinak klávesista a kytarista Gore představil i jako hlavní zpěvák, zaplnili gratulací celé hlediště. Dojemný okamžik naštěstí netrval příliš dlouho a hrozící záchvaty patosu záhy skupina spláchla energickou kanonádou ostrých syntezátorových basů a dunivé rytmiky.
Zpěvák Dave Gahan působil odpočatě a při chuti. Tam, kde strojové rytmy a elektronické zvuky vytvářejí val mrtvé hmoty, přichází on se svým živočišným projevem a strhává publikum, aniž by přitom ztrácel cokoliv z puncu britského gentlemana. Překvapil i relativně jistou intonací, což naživo obvykle nebývá jeho nejsilnější deviza. Platilo to i pro náročné party ve skladbě Should Be Higher z posledního alba Delta Machine, kde se v refrénu dost odvážně vydává mimo svůj bezpečný barytonový rozsah. V závěru pak okouzloval i čistým falzetem v křehké úpravě skladby Halo.
Jeho kolega Gore, přestože sólově zpívá jen hrstku písní a jinak se věnuje vokálům, je ovšem co do techniky úplně jiná liga. Dokázal to hlavně v závěru skladby Home v klavírním provedení, kdy nechal rozeznít svůj tenor v přetaženém, snad čtvrtminutovém tónu, za takovou frajeřinku ho depešácký kotel odměnil ovacemi.
Rockový feeling
Výběrem skladeb šli DM na jistotu, zahráli půlku posledního alba a k tomu tradičně přidali jakési best of. Z ranější tvorby by bývala potěšila Black Celebration, pokud by ji kapela celou nehrála nesmyslně v polovičním, zatěžkaném tempu, člověk pořád čeká, že se to rozjede, a ono nerozjede. Hned v úvodu zazněla i hymnická Walking In My Shoes, která ovšem už tradičně trpí nedostatkem disciplinovanosti bubeníka Christiana Eignera, jenž má neustále potřebu předvádět, že má dva kopáky, spoustu kotlů a rychlé ruce. Ono to v rockovějších závarech typu A Question of Time nebo I Feel You funguje skvěle, ale v melancholičtěji laděných skladbách to zní, jako když do obchodu se zeleninou přivezou brambory. Škoda.
Jinak je ale pro klasiky elektronické hudby, jakými DM jsou, možnost zcela živého hraní na pódiu výhodou. Projevilo se to například v legrácce na začátku skladby Personal Jesus, kterou kapela odstartovala ve volném tempu s ryzím bluesovým cítěním. Hodně písní také končí klasickým bigbítovým rambajsem a finálním zápichem. Nejistota, zda je člověk na koncertě Depeche Mode, nebo AC/DC, je zábavně bizarní. Na kapele byla ale především znát radost z hudby, která vzniká na místě bezprostřední hrou, ne jen spouštěním předem pečlivě připravených základů.
Velkým minusem bylo, že se delší část koncertu odehrála za denního světla, ale kapela to vynahradí už v únoru, kdy se do Prahy vrátí a zahraje v O2 Aréně. Tam jistě i lépe vynikne vkusná zadní projekce, která si často pohrává s motivem různě poskládaných trojúhelníků symbolizujících písmena D a M. Pokud tam Depešáci dorazí v takové formě, v jaké odehráli úterní koncert v Edenu, nezbývá než se těšit.