Článek
Měli rodiče, kteří trávili celé dny mezi dětmi, náladu číst večer před spaním malé Denisce a jejímu bráškovi pohádky?
Pamatuju si, že nám táta na chatě předčítal Betty McDonaldovou, v jeho podání to byla dost legrace. Hlavně ale rodiče trpěli, když příběhy se Spejblem a Hurvínkem slýchali nejen v práci, ale i doma. Měli jsme totiž období, kdy jsme je na kazetách sjížděli od rána do večera, to čtení dost často nahrazovalo.
Maminka Helena Štáchová se seznámila s tatínkem Milošem Kirschnerem, ředitelem Divadla Spejbla a Hurvínka, kam nastoupila po absolvování Divadelní fakulty AMU. Předpokládám, že na pracoviště brávali dcerku nejspíš ještě v kočárku?
Brávali si mě s sebou ještě dřív. Jsem svým způsobem vedlejší produkt jejich divadelního snažení a bratr vlastně taky. Nezažili jsme babičky ani dědečky, takže zpočátku mě brali i na zájezdy. A když se o dva roky později narodil bráška Miki, tak to už bylo na zájezdování moc a zůstávali jsme doma s tetou.
Znamenalo tohle rodinné divadelní loutkové zázemí pro absolventku kulturologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy automatickou volbu dalšího směřování?
Já jsem tušila, že bych ráda psala. Na kulturologii jsem šla díky tomu, že mě zaujaly přednášky docenta Václava Soukupa na FAMU a možnost získat kulturní rozhled. Nemyslela jsem si tehdy, že je to automatická volba, dnes bych řekla, že byla.
Spejbl, Hurvínek, Mánička, Kateřina a Žeryk jsou stále se mnou, jsou to víc než loutky nebo divadlo. Jsou skoro jako blízcí příbuzní, kterým přeju, aby měli stále co nabídnout a lidi je měli rádi.
Vy jste ale ještě před studiem na vysoké škole psala texty pro divadlo. Zasahovali do nich rodiče?
K psaní textů pro divadlo mě vyzval táta, ale udělal to z legrace, protože věděl, že pořád něco píšu. Jen tak rozverně řekl: „Tak nám něco napiš.“ Nic tím důsledně nesledoval ani on, ani já. A tak vznikla moje první hra pro S+H. A psaní mě přiblížilo k divadlu. Texty mi samozřejmě opřipomínkovali. Člověk se to učí a každá hra projde pochopitelně rukama dramaturga.
Vím, že oba trávili prakticky veškerý čas divadlem. Leckdy na úkor vlastních sil a zdraví. Soubor se často vydával i za hranice. Jaké jste měli s bratrem dětství?
Myslím, že někdy byli opravdu vytížení a přetížení, protože cítili velkou odpovědnost a taky je to bavilo a těšilo, tak jim nedalo, aby vše stále nevylepšovali nebo na divadlo nemysleli.
Bylo fajn, že jsme mohli vyrůstat v divadelním prostředí a mezi tvůrčími lidmi. Asi ale pro nás jako děti muselo být dost těžké, když odjeli na delší dobu pryč. Když jsem byla úplně malá, tak si to ani moc nepamatuju. Došlo mi to u mého syna, představa, že bych ho musela třeba ve dvou letech na dva měsíce opustit, mi přišla najednou úplně nepředstavitelná. Pro nás s bráchou ale bylo důležité, že ve zbývajícím čase jsme si to společně vynahrazovali.
Letos v lednu uplynulo 130 let od narození Josefa Skupy, zakladatele divadla, který zemřel před svými 65. narozeninami v lednu 1957. Jak si připomínáte jeho odkaz?
Jdeme tak trochu ve stopách pana profesora Skupy. Připomínáme si ho podcastem na našich sítích, čerpáme ze zajímavých audio materiálů z našeho divadelního archivu. Na jaře budeme hrát v Paříži, kam vedlo jeho první zahraniční turné v roce 1929. Připravujeme představení s hostujícím režisérem a autorem, které mu bude také věnováno.
Podíleli jsme se na vzniku sportovně zážitkového okruhu v okolí Plzně, kde je deset zastavení. Na každém se setkáte s vtipnými dřevěnými sochami Spejbla a Hurvínka podle návrhu Jany Bačové Kroftové a díky QR kódu si můžete poslechnout i jejich krátký dialog z pera Ondry Lážnovského a v podání Martina Kláska.
V posledních letech se u „lipových chlapců“ pořád něco slavilo. Stovka Spejbla, devadesátka Hurvínka, loni v září padesát let od narození bábinky – paní Kateřiny. Asi to nebyly kvůli pandemii moc velké oslavy?
Nebyly a byly. To podstatné se nám vždycky podařilo zrealizovat. Mrzelo nás, když nevyšla slavnostní premiéra dokumentu z dílny České televize věnovaného panu Spejblovi na jaře 2020 v kinosále Paláce Lucerna. To by bylo opravdu velmi slavnostní, ale pan Josef Spejbl má pochopení, vždyť stál na scéně ještě v době, kdy řádila španělská chřipka.
Jak se vůbec v této době drží divadlo závislé na dětských návštěvnících, mezi nimiž naplno řádí covid?
Máme to štěstí, že jsme zřízeni Prahou a náš zřizovatel nám pomohl tyto výpadky krýt, ale rozpočet je pochopitelně omezený. A divadelníci se snažili dělat doslova psí kusy, ze dne na den se měnil a vymýšlel alternativní program, abychom zůstali v kontaktu s diváky. Bylo potřeba získávat nové zdroje financí, zřizovat letní scény a podobně.
Přesto, že divadla byla uzavřená, dělo se toho za jejich zdmi daleko víc než za běžného provozu. Loni na podzim se školy vracely, ovšem nadějné vyhlídky začaly kazit časté karantény. Doufejme, že to nejhorší už bude za námi.
Pět roků řídíte po Heleně Štáchové Divadlo S+H, a tím také šéfujete o dva roky mladšímu bratrovi Milošovi, který se tu uplatnil jako autor, režisér, dramaturg a výtvarník. Jak spolu vycházíte po pracovní stránce?
Mikiho zcela respektuji a sdílím jeho umělecký pohled na věc. Myslím, že cítí zcela přesně, co Spejbl a Hurvínek potřebují. Já jsem se v posledních letech přesunula spíš k administrativě.
Došlo mi, že vaše divadlo má jako jediné nejpevnější – a nejen co se materiálu týče – tým pěti postav. Desítky let stále populárních. Čím to?
Myslím, že jsou to vizuálně dokonalé loutky a že díky svému vztahu táty a syna a všeho, co to přináší, přestávají být loutkami a stávají se blízcí lidem. Vztah jednoho k druhému je základ všeho, co známe.
Co čte maminka Denisa svému pětiletému synkovi Kryštofovi před spaním?
Mám ambici číst, jenže momentálně mi konkurují dinosauři na YouTube. Když se zadaří, jsou dinosauři, pak je čtení, které končí většinou po pár větách. Když je matka vyšťavenější, tak se po dinosaurech krátce zpívá ukolébavka. Když je to ještě horší, matka pobrukuje nesrozumitelné zvuky, a když je úplně nejhůř, drží se ručička.
Může se vám hodit na Firmy.cz: