Článek
Znamená to, že se například nepodílíte na skladbě programu?
Celý festival je dílem našich studentů Martina Pošty a Jana Hlavsy a jejich skvělého týmu. Já opravdu chci, aby byl kompletně v jejich rukou. Škola samozřejmě pomáhá, jak může - například se sháněním peněz od státních institucí - ale je lepší, když je festival na škole nezávislý. Vážím si každého projevu studenta, z něhož je patrné, že chce něco udělat pro skutečný film. Mnozí z nich dnes - z pochopitelných důvodů - často utíkají velmi brzy k byznysu a je těžké je přesvědčovat, že by to neměli dělat: české filmové prostředí mnoho nadějí na umění do budoucna neskýtá.
Fresh Films Fest chce navázat na slavnou tradici někdejší přehlídky Cilect, která v Karlových Varech probíhala do roku 1991. Myslíte, že lze znovu vstoupit do téže řeky?
Osobně bych nedoporučoval to donekonečna spojovat. Cilect se konal za úplně jiných podmínek. Tehdy bylo pro nás naprosto ojedinělé, vzácné a proto nesmírně důležité, že se tu setkáme se zahraničními studenty a jejich filmy, že nahlédneme kousek za humna. Tohle odpadlo, kontakt se zahraničím se stal běžnou záležitostí a studentských festivalů je po celé zeměkouli jako máku. Ale pro lidi, kteří mají film rádi, je důležité ty malé školní pokusy vidět.
Konec konců nikdo neví, co z koho za pár let bude a přitom mnozí právě už ve škole naznačí jasně, kým chtějí ve filmu být. Stává se, že režisér po zbytek života jen opakuje nebo dokonce rozmělňuje své studentské téma. Školní filmy bývají ohromně intenzívní, protože do nich tvůrci dávají absolutně všechno. Mají chyby, ale jsou živé, reflektují i dění na hudební či výtvarné scéně, subjektivně odrážejí dění ve společnosti. Vytvářejí zvláštní mapu světa.
FAMU byla vždycky škola s dobrou prestiží ve světě, ale doba se změnila, na školy je málo peněz... Máte představu, jak si dnes stojíte mezi ostatními filmovými školami?
FAMU má stále určitou exkluzivitu v tom, že je velmi tradiční, její struktura se vyvíjí od roku 1946 i s různými přeryvy v politice kontinuálně. Vždycky se tam hodně dbalo na praktická cvičení a dbáme na ně i dnes, i když peníze se shánějí těžko a náklady stouply za poslední roky snad sedminásobně. Ale není to jen inflací, je to i proto, že chceme, aby studenti točili, aby odcházeli ze školy opravdu připraveni.
Vidíte dnes ve škole srovnatelné talenty jako byli Věra Chytilová, Evald Schorm, Jiří Menzel, ale i později například Jan Svěrák, Jan Hřebejk?
Talenty jsou vždycky. Ale zásadní rozdíl je v tom, že tehdejší generace - odhlédnuto od politiky - měly předem zajištěné podmínky k práci. Kinematografie fungovala jako systém, byl tu Barrandov, který je zaměstnával. Dneska je každý režisér vyčerpaný už před začátkem natáčení ze shánění peněz a na natáčení je málo času i sil...
O FAMU se dnes ale také říká, že vychovává tvůrce pro "kino osamělého diváka", že ji ovládl přílišný intelektualismus, nestravitelnost filmů, přehlížení diváků. Je to tak?
Ano i ne. Jsou tu lidé, kteří chtějí oslovovat masové publikum - a proč ne. Ale také je pravda, že škola by měla vytvářet prostředí pro nové směry, pro změny. Nechci, aby točili filmy, které vypadají jako jiné filmy natož jako produkt komerčních televizí.
K divácky nejoblíbenějším žánrům patří nepochybně komedie, takže nakonec je tu otázka: Mají dnešní studenti smysl pro humor?
Ve studentských filmech nebylo nikdy moc obvyklého humoru. Filmů, jako byli Ropáci Jana Svěráka nebo jako byly školní filmy Tomáše Vorla, je vždycky málo. To platí obecně. Loni jsem byl na festivalu studentských filmů, pořádaném Newyorskou univerzitou, a i tam převládaly depresivní příběhy.
Spousta dušezpytu, témata jako smrt, zmar, odcizení, incest, osamění... Myslím, že když je někomu pětadvacet, rád se pouští do velkých témat, teprve s věkem se to změní a dojde třeba i na humor.
Takže nezbývá než věřit, že tomu tak bude i dál.
