Článek
Je dobře, když se v takové instituci představují studentské práce, které chtě nechtě jsou a zůstanou studentskými pracemi?
Výstava je součástí oslav patnáctého výročí založení školy, takže tam jsou díla studentů, ale i pedagogů a absolventů. Je otázkou především pro výtvarné kritiky, jestli výstava v prestižním prostředí galerie obstojí.
Obecně si myslím, že Sbírka moderního a současného umění by měla bez předsudků prezentovat jak velká jména soudobé scény, tak autory nejmladší, kteří nezřídka citlivě reagují na jemné pohyby v rámci sociálního a kulturního kontextu. Naši výstavu lze číst jako otevřený sebekritický průzkum různých tvůrčích iniciativ provázaných se školou a samozřejmě také s prostředím umělecké scény v Ústí nad Labem.
Nemáte pocit, že vznikl jakýsi kult mladého umění a že, co je mladé, je současně považováno za kvalitu, po níž pasou kurátoři výstav jako po nových koních do své stáje, kterou jednou za pět let obmění?
Situaci nelze popsat takto zjednodušeně. Úrovní, na kterých dochází k prezentaci soudobého umění, je nepřeberné množství. Stačí postavit vedle sebe nevelkou skupinu nezávislých galerií, které se zaměřují na nejmladší tvorbu, a bohatou strukturu krajských galerií v drtivé většině orientovaných konzervativně a sázejících na jistotu.
Podstatnější se mi zdá proměna vizuálního kódu současného umění, jež se odehrála za posledních dvacet let a která je pro některé asi málo pochopitelná. Mnozí autoři mezi čtyřicítkou a padesátkou, kteří se podíleli na nových trendech, jsou tak z hlediska většinového publika stále vnímáni jako tzv. mladí umělci, a to jen proto, že používají vizuální jazyk na hony vzdálený představám podstatné části společnosti o podobě výtvarného umění.
Jaký je váš názor na to, že skupina Ztohoven s atomovým výbuchem v televizi získá cenu Národní galerie, a co říkáte vítězi nedávné Chalupeckého ceny Radimu Labudovi, který v Brně vystavil dílo Pět svázaných chlapů – což bylo pět dobrovolníků, kteří se ve výstavní síni nechali provazy spoutat do kozelce?
Výstavu umělců navržených na Cenu Jindřicha Chalupeckého jsem neviděl, a tak Labudovo dílo nemohu hodnotit. Mediálně vděčný projekt skupiny Ztohoven nelze označit jinak než prvoplánový vtip. V obou případech jde o soutěže pro mladé autory, a tak je snad možné experimentovat i při výběru oceněných.
Možná by nebylo od věci zamyslet se nad tím, jak se mladší umělci prosazují či neprosazují ve světě. Bylo by záhodno vytvořit systém určený na podporu projektů zařazených do mezinárodních výstav. Teprve tam se totiž opravdu ukazuje, zda jsou konkrétní mladší, ale i starší autoři zajímaví pouze v lokálním měřítku či obstojí-li jejich práce i ve volné soutěži. V tomto světle by se potom rozhodnutí některých na výsost kompetentních domácích jury ukázala být poněkud absurdní.
