Článek
Fotit íránské podzemní subkultury byl váš nápad?
Ano, bylo to z mé hlavy. Ale poprvé se stalo, že mi cestu někdo sponzoroval. Jeden tuzemský magazín přispěl určitým finančním obnosem. Chtěl za to exkluzivitu ve výběru budoucích fotografií.
Projevil o projekt zájem i někdo ze zahraničí?
Dokonce několik agentur. Například fotografická agentura Zuma, několik magazínů, třeba Vice Magazin nebo pár francouzských časopisů.
Měl jste v Íránu nějaké kontakty?
Měl, předem jsem se kontaktoval s některými lidmi přes internet. Couch Surfing je nezávislá internetová komunita pro cestovatele a ta mi pomohla získat ubytování i nějaké kontakty. Proniknout do tamního podzemí totiž není jednoduché, trvá to dlouho a já byl v Teheránu pouhé tři týdny. Lidé tam všechno tutlají a velice se bojí. Někteří dokonce zpětně litovali, že jsem je vůbec fotil.
Do kterých subkultur se vám podařilo proniknout?
Nebylo to tak, jak jsem si představoval. Někam se cizinec zkrátka nedostane. Některé společenské párty mě nezajímaly a někde nebylo ani co fotit. Jinde mi to rovnou zakázali. Íránci jsou trochu paranoidní, bojí se, že by je oficiální úřady mohly najít. Na veřejných místech mají všude kamery. Tamní mi říkali, že když byly protivládní demonstrace, represivní orgány si ze záznamu našly mnoho účastníků a potrestaly je.
Existuje nějaká íránská podzemní hudební scéna?
Do té jsem chtěl proniknout, ale nepodařilo se mi to. V Íránu jsou i tvrdé skupiny, třeba deathmetalové. Ovšem souvislá metalová scéna tam neexistuje. Kapely mohou hrát maximálně někde doma ve sklepě pro pár lidí a musí doufat, že je nerozežene policie.
Jak vznikla fotografie tří zahalených žen, které na ulici ukazují do objektivu své prostředníky?
Polovina projektu jsou reportážní fotografie z gay večírků. Tam problém nebyl, vůbec jim nevadilo, že někdo uvidí jejich tváře. Druhá polovina jsou symbolické portréty, které jsem inscenoval na ulicích. A právě jeden z nich představuje ty tři dívky. Dvě z nich byly holky, které dorazily na párty, a tu třetí vzaly s sebou. Vymysleli jsme vše společně, holky tím chtěly vyjádřit svůj vzdor vůči islámu.
Jiný váš snímek ukazuje zeď s graffiti. Podařilo se vám tedy proniknout do subkultury writerů?
To je jediná zeď v Teheránu, na které najdete graffiti. Je hodně zastrčená, takže o ní ví málo lidí. Dělat graffiti v Íránu je totiž trestné. Podařilo se mi s jedním writerem telefonicky zkontaktovat, nakonec z toho však nic nebylo. Nechtěl se fotit. Ale seznámil jsem se s kluky, kteří dělají pouliční parkur. To tam trestné není.
Podařilo se vám nafotit nějaký akt?
Pouze jeden, dívčí. Potkal jsem nějakou holku na párty a dohodl se s ní, že ji vyfotím nahou. Měla pár kilo navíc, což mi přišlo zajímavé. Napadlo mě, že bude zahalená v hidžábu, bude pít víno a bude nahá. Nakonec toho litovala, moc se bála, aby ji někdo nepoznal a neudal.
Jaký mají mladí lidé v Íránu vztah k islámu?
Vadí jim vládní islám spojený s náboženskými nebo politickými lídry. Ale strašně se bojí dát jakýkoli odpor veřejně najevo. Kdyby se třeba vzdali islámské víry, je za to trest smrti.
Obyčejní mladí lidé nemají žádný problém s Izraelem nebo USA, bez předsudků třeba poslouchají západní hudbu. Mnozí z nich znají diskografii Doors nebo Pink Floyd a umí anglicky.
Jaké jim hrozí sankce, když překročí zákon?
Určitě vězení. Ovšem záleží na tom, jak dlouho. Když má člověk štěstí, tak ho zavřou na pár týdnů. Ale jeden gay mi vyprávěl, že seděl dva roky v příšerných podmínkách.
Velké provinění je i alkohol, obchodování s tvrdými drogami či poslech západní hudby. Pokud se jedná o těžké hanobení islámu, odsoudí vás k trestu smrti.
Budete fotografie z Íránu vystavovat?
Mám to v plánu. Získal jsem kontakt na jednoho člověka v Paříži a rád bych tam udělal výstavu. Do budoucna chci hledat zase nová témata, je to moje seberealizace a zároveň i služba lidem.