David Švehlík: Role Krakonoše mi udělala velkou radost

Sledoval jste jako dítě večerníček Krkonošské pohádky?

Jistě! Krakonoš Františka Peterky byl pro mě hrdina. Ten se nedá překonat. K němu můžu jen s obdivem vzhlížet.

Překvapilo vás, že vám nabídli titulní roli pohádky Krakonošovo tajemství?

Bylo to překvapení, a o to víc jsem z toho měl radost. U Krakonoše není jasný nebo daný věk, fyzická konstituce, zjev. Neopírá se o reálnou postavu, ale o pověsti, které se o něm v oblasti Krkonoš tradovaly. Proto na sebe v naší pohádce bere několik podob a ta role je o to zajímavější.

Na jakých pohádkách jste vyrůstal?

Hodně mi utkvěl Čarodějův učeň. Asi proto, že to bylo strašidelný a jiný než většina naivních, až pitvorných pohádek. Je dobře, že se od takové zjednodušující podoby upouští a točí se spíš dobové filmy, které mají pohádkové rysy. Pohádky přece nejsou jen pro děti, nemají žádnou věkovou hranici. Moc mě potěšilo, že jsem byl přizván do Rudolfina, kde se 22. prosince promítá animovaná pohádka Čarodějův učeň s živým hudebním doprovodem Symfonického orchestru Českého rozhlasu a mluveným slovem. Karel Dobrý mluví Čaroděje, já vypravěče Krabata (v kultovním animovaném filmu Karla Zemana z roku 1977 je namluvili Jaroslav Moučka a Luděk Munzar).

Čtete doma dětem pohádky?

Čteme. Knížek pro děti teď vychází tolik a jsou nádherný! Bereme to krůček po krůčku. Začali jsme to se ženou nedávno zkoušet s řeckými mýty, ale to asi bylo předčasné. Vyvolaly však spoustu otázek.

Jak máte staré děti?

Šestnáct, šest a čtyři.

Vydává se šestnáctiletá Sofie v otcovských stopách?

To je přesně to, o čem nechci v rozhovoru mluvit. O všem se nemusí mluvit, všechno se nemusí sdělovat… Ochrana soukromí je pro mě hrozně důležitá, tím spíš, jak moc se vytrácí. Je s podivem, co všechno jsou lidi o sobě schopni říct, ukázat a předvést.

Tuším tedy, že na Instagram fotky nedáváte.

Na sociálních sítích se vůbec nepohybuju a pohybovat nebudu. Nicméně jsem zjistil, že existuje jakási moje instagramová stránka. Někdo ji vytvořil, aniž se mě obtěžoval zeptat. Nenapadá mě, co bych s tím mohl udělat, tak aspoň touhle cestou bych chtěl dotyčného nebo dotyčnou vyzvat, aby se tam uvedlo na pravou míru, že to není spravované mnou, ale někým jiným.

Znepokojuje vás, kolik času tráví už i děti na sociálních sítích?

Úplně bych to nezatracoval. Každý má dnes telefon a nějaký počítač. Jde spíš o to, co všechno rodiče dětem dokážou mimo to poskytnout. Třeba ukázat, že se dá jen tak si povídat, že je o čem, že se může společně vyrazit do lesa…

Nemáte pocit, že jste dětství trávil v bezpečnějším, nevinnějším světě?

Určitě. Stačí se rozhlédnout, co se kolem nás děje. Přesto se přiznám, že se budoucnosti nebojím.

Potkáváte se občas v divadle nebo před kamerou s tatínkem (členem činohry Národního divadla Aloisem Švehlíkem)?

Poprvé to bylo ve Svaté Janě v Divadle ABC, to mi bylo třináct čtrnáct, potom v Divadle Na zábradlí v inscenaci Jana Nebeského Z cizoty. K tomu v pár filmech.

Jaké to je? Míváte větší trému?

Beru to tak, že každá příležitost se vidět a být spolu je skvělá. Trému já mám vždycky, bez ohledu na to, jestli hraju s tatínkem, nebo ne.

Váš otec dlouhá léta učil na DAMU. Nepůjdete v jeho stopách?

Vůbec se na to necítím. Je to vyčerpávající práce, velká zodpovědnost, tu na sebe nechci brát, protože vím, že na to nemám. Spíš vítám, když nemusím pracovat a můžu být doma. Táta už neučí, ale musel být skvělý.

Měl jste příležitost toho využít?

Odmala. Nepochybně se to ve mně ukládalo a formovalo mě to. Vlastně jsem ho měl v takovém přímém přenosu. Byla to skvělá škola. A nejenom v herectví. Ke všemu vždycky přistupoval s velkou pokorou. To byl pro mě nejcennější vklad.

Máte s ním jeden společný rys: nechuť k mediálním výstupům.

Chápu, že jsou jistým způsobem úlitbou mediálnímu světu, který je součástí téhle práce. Rozumím i požadavku filmových a divadelních producentů, abychom pomohli zviditelnit jejich projekty. Třeba inscenace Příběh ze zoo nemá po městě plakáty, takhle se o tom díky tomuhle rozhovoru aspoň lidé dozvědí. Nechci se dělat důležitým nebo tvrdit, že považuji kontakt s médii za ztrátu času, jen prostě nemám pocit, že potřebuji něco sdělovat světu. Dělám, co dělám, doufám, že ne špatně, ale potřebu vyjadřovat se k aktuálnímu dění nebo veřejně bilancovat necítím.

Proč?

Zasvěceně mají mluvit zasvěcení, ti, co mají skutečně co říct. Rozhovory se na prvním místě mají dělat s těmi, kdo dokážou podnítit myšlení druhých lidí. Medializovat svoji osobu, stavět se na odiv ani trochu netoužím. Nechci rozmnožovat řadu těch, kdo mají potřebu ukazovat, jak jsou „in“. Navíc si upřímně myslím, že se společenský status herců přeceňuje. Není to víc než jedna z profesí, byť specifická. Proč by zrovna herci měli nějak čnít a sdělovat světu moudra?

Když jsme u profesí: vy jste studoval i divadelní režii. Máte někdy chuť si prohodit při zkouškách místo?

Mě baví to, co dělám. Do dalších profesí se tlačit nebudu, protože je neumím. I na škole mi největší radost dělalo hraní.

Zmínil jste Příběh ze zoo, který hrajete v pražském Divadle Ungelt. Ztělesňujete v něm rozervance, vyděděnce, to pro vás není úplně typické. Obvykle hrajete ty na straně řádu.

Neřekl bych. Máte to asi ovlivněné seriálem Život a doba soudce A. K., kde jsem zastupoval právo. Ani tam to ale nebylo jednoznačné. A postava Mattoniho (12dílný životopisný seriál Já, Mattoni z roku 2016) rozhodně nepatřila k těm, které reprezentují řád a spravedlnost.

Nacházíte pro postavu Jerryho pochopení? Nebo jste si po přečtení textu řekl: Proboha, co to je za magora?

On vůbec není magor. Je to naopak citlivá a křehká duše. Má problém s navazováním kontaktu s okolím, i když se o to všemožně snaží. To, že se mu to nedaří, není primárně jeho chyba. Ukazuje se tam, že málokdo chce porozumět druhému, přiblížit se k němu.

Bylo to těžké zkoušení?

V divadle jsem zkoušel po deseti letech a moc jsem se na to těšil. Byl jsem tím textem okouzlený. Zároveň jsem rád, že už to mám za sebou.

Příběh ze zoo vybrali v Ungeltu vám na tělo, na vás byla i volba hereckého partnera a režiséra. Pociťoval jste větší zodpovědnost?

Hra Edwarda Albeeho, kterou mi nabídli, mě nadchla. Principálovi divadla Milanu Heinovi i hlavnímu dramaturgovi Pavlu Ondruchovi patří dík a obdiv, protože sehnat práva na inscenování bylo složité i nákladné. Ano, odpovědnost jsem cítil.

Jak došlo k tomu, že na jevišti je vedle vás právě Ondřej Brousek?

Protože je výborný herec a hraje se mi s ním moc dobře. Ani jsem netušil, jak je výborný. Věděl jsem, že skládá muziku a hraje s Monkey Business, ale nikdy jsme spolu nehráli.

A jak padla volba na režiséra Jiřího Pokorného?

Dělal jsem s ním v Divadle Na zábradlí a věděl jsem, že bude mít k té hře jistý odstup a nadhled. Nesmí se hrát jako psychologické drama, protože bychom se v tom utopili. Zároveň tam jsou groteskní momenty, což on umí výborně interpretovat.

Proč jste deset let nic na divadle nezkoušel? Neměl jste chuť, nebo nepřišla nabídka, která by vás zlákala?

Chci být doma. Nechci trávit večery v divadle. Doma mi je nejlíp. Hraní mě baví, ale nemám v sobě divadelnický zápal, který jinak obdivuji, ale já tu potřebu vůbec nemám.

Deštivé dny hrajete s Richardem Krajčem v Ungeltu už deset let. Není to nuda hrát tak dlouho to samé?

Ne, protože to naštěstí to samé není. Promítá se do toho deset let našich životů. Je otázka, co by na to řekli autor a pan režisér, kdyby teď Deštivé dny viděli. Pro mě to je čím dál tím krásnější. Jsem mnohem uvolněnější, ne tolik svázaný jako na začátku. Vyskytly se i krizovější fáze, kdy se Richard, který je vnímavější a otevřenější vůči interpretaci toho textu, někam posunul, já zůstal stát a bylo těžké se sladit. Možná jsem si Joeyho nechtěl tak připustit k tělu. Jenže bez toho to nejde. Stalo se a hraní je teď mnohem větší zážitek. S Richardem jsme kamarádi, hrajeme spolu osmnáct let (v roce 2004 měla v Ungeltu premiéru hra Láska a porozumění), že bychom se ale scházeli mimo divadlo nebo jezdili na společné dovolené, to asi ne. Já se opravdu držím doma s mými nejbližšími. Asi je ve mně něco asociálního, ale takový, při vší úctě k ostatním, jsem.

S Richardem Krajčem jste natočil komediální seriál Gumy. Rád ukročíte do žánrů, kde vás lidé moc nečekají?

Proto jsme se do toho pustili. Je to desetidílný sitcom, prvotním modelem pro naše postavy byli právě Denny a Joey z Deštivých dnů. Řekli jsme si, že když spolu takhle dlouho hrajeme na jevišti, proč to nezúročit před kamerou. Naprostá odlišnost charakterů bývá zdrojem komična, napětí. Zahrát si naivního prosťáčka je skvělé. Mám radost, že jsem se na něčem takovém mohl podílet.

Komediální roli jsem měl i v pohádce O pokladech, toho sebestředného a lakomého hraběte jsem si užil. Už na DAMU mě nejvíc bavily komedie, hrát třeba Brouka v hlavě byla rozkoš. Je pravda, že pak se mi komedie dlouho vyhýbaly.

Máte nějaké herecké sny?

Ne, protože mám pocit, že se mi dějí. Za role, jako byl Mattoni nebo soudce A. K., jsem dodnes vděčný. Stejně jako za roli ve filmech Dana Svátka Úsměvy smutných mužů (2018) a Dvě slova jako klíč, ty jsme točili i na ostrově Siberut nedaleko Sumatry, premiéra bude příští rok. Oba filmy Dan natočil podle románové předlohy Josefa Formánka a v obou hraju autorovo alter ego.

Hrajete vůbec někdy malé role?

To víte, že jo. Teď třeba točíme s Jitkou Rudolfovou film, kde mám malou, ale moc zajímavou roli. Je pravda, že jsem býval namyšlenej a myslel si, že podstatné jsou jen ty velké role. Jen ty že mají cenu a váhu. Snad jsem to už opustil, to bych byl vděčnej.

Do jaké míry se zabýváte minulostí?

Samozřejmě jsem se jako každý člověk dostal do situací, které mi dělaly radost, pak do jiných, ze kterých jsem radost neměl ani trochu. Třeba by odpovědí mohlo být to, co napsal Czesław Miłosz (polský básník, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1980), že je možné „uzdravit vlastní život silným přemýšlením o věcech poznaných, přemýšlením tak silným, že místa a lidi neodnese čas a všecko potrvá skutečnější, než bylo“.

Zúročil jste někdy tři roky studia teologie?

V herectví? To nevím. Přinejmenším jsem je, doufám, zúročil ve svém životě.

V jakém smyslu?

To si nechám pro sebe.

Zůstala vám po roce studia na Lateránské univerzitě v Římě italština?

To jo. Ne že bych otevřel knížku v italštině a přečetl ji nebo poslouchal italské zprávy.

Jak budete trávit Vánoce? (Rozhovor probíhal ještě před vánočními svátky – pozn. red.)

Určitě hezky. Budeme spolu a to stačí.

A advent?

Budu rád, když si přečtu nějaká adventní a vánoční kázání svatého Bernarda (cisterciácký mnich, teolog a mystik počátku 12. století).