Článek
Kapela v září vydá osmé studiové album Doggerel. Na aktuálním turné z něj hraje několik písní.
Jste známí tím, že nemáte setlist a na koncertech hrajete písničky, na které zrovna máte chuť. Bylo snadné po koncertní pauze způsobené pandemií na tenhle improvizační model navázat?
Celkem ano. Na tom, abychom si něco takového mohli dovolit, jsme pracovali mnoho let. I když jsme setlist dříve měli, vždy jsme ho rádi hodně měnili.
Dnes mám na bicích jen dlouhý seznam skladeb, na který se Charles (zpěvák a kytarista kapely, který používá umělecké jméno Black Francis, narodil se ale jako Charles Michael Kittridge Thompson IV., pozn. aut.) může mrknout, když potřebuje. Je na něm odhadem osmdesát nebo devadesát písní a z nich vybíráme.
Už spolu hrajeme tak dlouho, že to máme docela na háku. Charles má jeden mikrofon, který jde jen nám do sluchátek, a když má nějaký nečekaný nápad, dá nám vědět. Některé písně k sobě zase tak nějak patří, takže když zahrajeme jednu, víme, která bude následovat.
Jiné začínám já a ostatní je poznají podle prvních úderů bicích. Není tak pro nás problém střílet jednu písničku za druhou. Jediná potíž občas bývá se zvukařem a osvětlovačem. Ti nám šplhají v patách a snaží se držet krok. Nejsou s námi celá ta desetiletí, přesto se jim daří nás slušně stíhat.
Je pro vás současné turné něčím výjimečné?
Je to zajímavé déjà vu. Když jsme se v roce 1993 rozpadli a o jedenáct let později se zase dali dohromady, znovu jsme dokázali ocenit svou práci. Opět jsme cítili radost z toho, že můžeme hrát. Já už do téhle nečekané pauzy vstupoval s tím, že jsem si kapely opravdu vážil.
Do Prahy se v srpnu vrátí kultovní Pixies
V posledních dvou pandemických letech ale nebyl čas strávený bez toho, co milujeme, dobrovolné rozhodnutí. Ta vděčnost za to, že jsme zpět, se posunula na novou úroveň. Hraní mi chybělo.
Vždy jste říkal že vám kapela chyběla. I v době, kdy jste měli mnohaletou pauzu. Tehdy jste se rozhodl pro zcela jinou kariéru, protože podle vašich slov se stejně nic nemohlo vyrovnat Pixies. Nebyla to škoda?
S jednou kapelou jsem chvíli, asi rok, bubnoval. Jmenovala se Cracker. Ale nebylo to ono. Je pravda, že se podle mě nic nemohlo vyrovnat tomu, co jsme začali v mládí s Pixies a co nás tolik těšilo. Předtím jsem se věnoval zvukařině, ale k tomu jsem se také neuměl vrátit. Uteklo mi dost let a najednou tady byla děcka, která to proti mně zvládala znamenitě.
Nedívám se na to období jako na chybu. I když v tom, že jsem věřil, že být kouzelníkem bude lepší práce než být muzikantem, jsem se asi mýlil (Lovering v době rozpadu Pixies vystupoval jako kouzelník pod jménem Scientific Phenomenalist, pozn. aut.).
Říká se, že muzikanti někdy strádají, ale kouzelníci jsou na vyhynutí. Je to dřina. Mělo to svůj půvab, ale měl jsem velké štěstí, že jsme se v roce 2004 s Pixies vrátili na scénu.
Chodili na vás fanoušci Pixies i jako na kouzelníka?
Jasně. Ale i díky tomu, že jsem jako kouzelník předskakoval různým hudebníkům včetně Franka Blacka, což byl Charlesův tehdejší projekt. Dobré na tom bylo, že se to nedalo zkazit. Všichni totiž byli vedle z toho, že bubeník z Pixies kouzlí. Šlo to dobře. Vlastně to byla legrace.
Je pravda, že jste odmítl nabídku bubnovat v tehdy vznikajících Foo Fighters?
Takhle se to říct nedá, žádné odmítnutí neproběhlo. Ale když Dave Grohl tu kapelu zakládal, byl jsem jedním z těch, o kterých uvažoval. Ale nějak k tomu prostě nedošlo. Byl to jen okamžik, který dopadl jinak.
V září vydáte nové album. Vaše baskytaristka Paz Lenchantin řekla, že nahrávání bylo tentokrát docela jiné, protože Black Francis přišel do studia se spoustou demonahrávek. Zdálo se to i vám jako neobvyklé nahrávání?
Ano, v řadě ohledů. I když hodně písniček obvykle Charles mívá. Způsob práce se během let vyvíjí. Na začátku jdete do studia s písničkami, které už jste prověřili hraním v barech a klubech, ale časem jsme nahrávali víc a víc a museli jsme se naučit pracovat rychleji.
Pracovali jsme opět s producentem Tomem Dalgetym, který s námi dělal poslední tři alba. Jde nám to spolu čím dál víc. Vzájemně jsme se poznali a Tom se stal takřka součástí kapely. Už přesně ví, jak pracujeme a jak z nás dostat co nejvíc.
Zlepšila se vzájemná komunikace a já sám jsem na tuto desku díky tomu přispěl daleko více nápady než kdy dřív. Mně totiž vždycky dlouho trvá, než se s něčím sžiju, a ono dřívější tempo mi zcela nevyhovovalo.
Jak to myslíte?
Svého času jsme nahrávali tak svižně, že jsem nebyl úplně spokojený třeba ještě první dva měsíce na turné k desce. Až potom jsem měl pocit, že to šlape, jak má. Tentokrát jsem byl šťastný už ve studiu. Na koncertech teď hrajeme asi čtyři skladby z alba a všechny si moc užívám.
Co je pro vás esencí Pixies?
Vím, že o naší kapele lidé mluví moc mile a váží si nás. Hodně muzikantů říká, že jsme je ovlivnili. Ale já tohle dělám v podstatě odjakživa, nemám o nás nějaké zvláštní mínění. Hraji v kapele na bicí. To je ta esence. Je hezké dostat kompliment, ale nelpím na tom.
Vím, že máme hezké písníčky a co všechno máme za sebou, ale pro mě je to prostě kapela. To je celé, nic velkého. Miluji ji a nikdy mě nepřestane bavit.
