Článek
Jak dlouho vám trvalo, než jste se rozhodl vydat na hranice s Ukrajinou?
Rozhodli jsme se s manželkou během večera a ráno jsme vyjeli. Podmínkou bylo, že pojedeme dodávkou, aby to mělo cenu, a tu se nám podařilo díky našim kamarádům sehnat během deseti minut. Věděli jsme, že kdyby někdo, koho dovezeme, potřeboval ubytování, máme ho. Takže když jsme se v sobotu ráno probudili, naložili jsme se a odjeli.
Jel jste se svou ženou Annou. Byla rozhodnutá hned, že se této mise zúčastní?
S tím nápadem přišla ona. Chtěla znát můj názor a mně to přišlo jako bezvadný nápad. A podle mě byl, protože někdo dostal teplou bundu, ponožky nebo mlíčko, a my jsme dva dny aspoň neměli čas číst zprávy.
Jeli jste na slovensko-ukrajinskou hranici. Podle čeho jste vybrali místo?
Původně jsme byli nasměrovaní skupinou mladých lidí, kteří se sebrali a s několika dodávkami vyrazili na hranice. Dodnes tam koordinují pomoc z Čech a sami pomáhají. Po cestě jsem volal kamarádovi do Košic a ten mě propojil se slovenským koordinátorem na přechodu Vyšné Nemecké.
Komunikovali jsme spolu, dostal jsem seznam věcí, které je třeba přivézt, a protože jsme měli tento konkrétní kontakt, vydali jsme se tam.
Je opravdu důležité být s někým domluvený nebo v kontaktu. Jinak může člověk skončit na odstavném parkovišti a k hranicím se vůbec nedostane.
Cestou jste nakoupili humanitární pomoc, na kterou přispěli i další lidé. Kolik peněz se vám sešlo?
Sbírku jsme vlastě uspořádali také až na cestě. Snad na hranicích se Slovenskem. Dali jsme cílovou částku dvacet tisíc korun, abychom doplnili dodávku a dovezli co nejvíc věcí. Když jsme přijeli do Košic, na kontě bylo něco přes sto padesát tisíc. To jsme samozřejmě nebyli schopni během dvou hodin utratit, takže jsme tam nechali třiapadesát tisíc.
Do druhého dne bylo vybráno necelých čtyři sta tisíc Kč. Nechápu to, ale tak obrovská částka se opravdu za tak krátkou dobu vybrala. Je to velká odpovědnost, takže teď vypravujeme dodávku se zdravotnickým materiálem, jednáme o dětských matracích, eventuálně karavan se sprchou, zkrátka chceme, aby se ty peníze dostaly co nejdřív přímo na místo, jak jsme slíbili.
Jaká byla situace na hranici?
Na místě byl chaos. Není divu. Sjelo se tam hodně lidí, někteří čekali na konkrétní Ukrajince, ale i tak je nemohli dlouho najít, protože ti měli buď vybitý telefon, nebo byli pořád za hranicí. Nedá se ale mluvit o nějakém šílenství, v noci to bylo lepší, ráno horší.
Myslím si, že se to celkově buď zlepší, nebo naopak zhorší, protože jakmile se ruská armáda přiblíží k hranicím, pustí přes ně pravděpodobně všechny běžence naráz. Nebo těm lidem čekajícím desítky hodin v zimě dojde trpělivost a tu hranici nějak prolomí.
Hovořili jste s uprchlíky?
Na to nebyl čas. V noci jsme přeložili náklad, jeli se trochu vyspat a ráno jsme do hodiny měli v autě rodinu, kterou jsme vezli do České republiky. Nebylo jim moc do řeči. Byli promrzlí a chtěli být co nejdřív u táty, manžela.
Do Čech jste vezli rodinu za jejich otcem do Hranic na Moravě. Byla vám přidělena, nebo jste si ji mohli vybrat?
Byla to náhoda. Byli jsme sice zapsáni v seznamu, ale nebyli jsme povinni odvézt toho, koho nám nabídnou. Je to živelné. Nás třeba oslovil pán z České republiky, který se tam jel starat o rodiny svých zaměstnanců, kterých má dvě stě padesát, že by potřeboval tuhle rodinu odvézt. Když se mu podařilo ji najít, vzali jsme ji a jeli.
Byla ve hře i varianta, že vy sami ubytujete u sebe nějaké Ukrajince?
V pražském bytě by to nešlo, ale v Mikulově ano. Měli jsme ale od pana senátora Lásky přislíbenou možnost ubytovat v jeho bytě rodinu nebo třeba dvě maminky s dětmi.
Pojedete ještě pro další běžence?
Je to možné. Zatím sháníme materiál, powerbanky, léky, matrace…