David Koller: Možná si na střechy budu muset pořídit plynový hořák

Hrajeme s kapelou spoustu akustických koncertů. Ve skutečnosti jsou ale hodně elektrické, jen si vezmeme akustické kytary. V zásadě to tedy není klasické akustické hraní, kterým si člověk vyčistí hlavu. Když to chce opravdu udělat, je dobré si zajít do pražského Rudolfina a poslechnout si hudbu, která na něj hraje nezprostředkovaně přes reproduktory, zesilovače, neřku-li digitální zesilovače. Nevím, jestli v našem případě, ale v mnoha dalších má podle mě akustická muzika určitou terapeutickou hodnotu.

Řekl jsem si tedy, že nahraju poctivé akustické verze některých svých písniček na pěkných pražských střechách, přičemž budu brát v potaz i to, aby byl z toho místa pěkný výhled na město. Je nás v kapele šest, a tak na každou další skladbu přiberu dalšího člena. Těch písní tedy bude šest, přičemž v té poslední budeme hrát v plném počtu.

Hnacím motorem k Džemům na střeše bylo i to, že se toho kvůli pandemické situaci u nás moc neděje. Loni a letos na začátku roku jsem sice zveřejnil čtyři nové písně, ale mám touhu udělat toho trochu víc a také hrát.

Proč ne? Je to dobrý nápad. Pracujeme na třech čtyřech úplně nových skladbách, takže jestli vykvetou, možná některou zahrajeme na střeše v premiéře. Proces vzniku písniček je ale v našem případě poměrně složitý. Někdo přinese nápad v podobě demonahrávky, pak na něm začne dělat kapela, hodnotí se průběžný výsledek a často se nakonec stane, že se zase vrátíme k původnímu nápadu autora.

Je to doklad toho, že to měl na začátku dobře vymyšlené a my jen možná ztratili mnoho času. Je to ale systém, který má své výhody, takže ho používáme. Chci tím říct, že obvykle trvá poměrně dlouho, než nová píseň dostane finální podobu.

Bylo to na hraně, protože bylo asi pět stupňů a foukal vítr. Následně jsme s kapelou měli koncerty na Slovensku, v Bratislavě a Modre, a tam bylo znát, že už mám hlasivky trochu načaté. Možná si na další vystoupení budu muset pořídit plynový hořák...

Není. Ani by to nešlo, protože na takovou věc je potřeba mít povolení, což se kvůli jedné písničce nevyplatí shánět. Chtěli jsme dělat vystoupení na střeše jednoho bankovního ústavu. Řekli nám, že dva tisíce bude stát to, že nám střechu půjčí, a další dva tisíce pojištění. Uvědomil jsem si, že ti, kteří dělají s penězi, prostě umí vydělávat.

Nejspíš ano. Jeden kamarád z Plzně mi už poslal fotky z jím vybrané střechy a další má hotel v Beskydech a fotky už poslal také. Když člověk kouká ze střechy do přírody, je to zase něco jiného. Ale v Praze jsou krásné střechy s krásnými výhledy.

V roce 1992 jsme nahráli s Danem Bártou na album Dej mi víc... Olympic coververzi písničky Želva, ve které jsme spojili dvě skladby dohromady. K natáčení videoklipu jsme vybrali bazén tehdy již nepoužívaného hotelu Praha. V něm jsme zpívali pod vodou a musím říct, že to není nic jednoduchého ani příjemného.

Ta série vznikla ke grafickému nápadu Davida Černého, který z mého obličeje udělal QR kód. Ty čtyři písně vydáme na vinylovém maxisinglu. Výrobní doby takového nosiče jsou dnes fakt strašně dlouhé, ale nakonec jsme se rozhodli, že to uděláme. V březnu to bude venku. Je to něco víc než jen digitální 0 a 1. I graficky.

Na začátku května jsme se s kapelou Lucie rozhodli, že posuneme podzimní halové turné Lucie v opeře, které bylo kompletně připravené. Bylo nám však líto další rok nehrát, protože mám pocit, že v roce 2020 jsme hráli jen jednou. Řekl jsem si tedy, že by bylo dobré udělat nějaké rychlé letní turné. Domluvili jsme se s jedním promotérem a absolvovali sedmnáct koncertů.

Měli jsme z toho radost. Já měl ale navíc koncerty se svou kapelou, pár koncertů s Jasnou pákou a už to zavánělo termínovými kolizemi. Můj manažer tomu nakonec dokázal dát řád, ale přesto jsem byl na konci prázdnin dost vyčerpaný.

Myslím si, že počet koncertů Kollerbandu se pak snížil. Ta kapela je ale rozjetá a mně je v ní dobře. Poslední rok, kdy jsme hráli naplno, jsme absolvovali asi sto šedesát koncertů. Do toho jsem hrál s Lucií a Jasnou pákou, takže to pro mě bylo docela náročné.

V Kollerbandu se spojili lidé, kteří mají hudbu rádi, vyvíjíme se, a navíc si na koncertech užíváme i prvky improvizací, což je pro muzikanta příjemné zpestření. Tohle v Lucii není, takže si rád dopřeju obojí.

Vyjde příští rok, k tomu turné.

Takové indicie tady jsou. Jenže nahrát dnes album je věc složitá a vyžaduje spoustu času. Desku EvoLucie, naši poslední, jsme točili opravdu dlouho. Příprava trvala rok, studiové práce sedm měsíců. V součtu to dává více než rok a půl a já nevím, jestli v budoucnu tolik času zase budeme mít.

Když ale přijde nějaká dobrá písnička, byla by škoda ji nezveřejnit. Doba dnes nepřeje dlouhohrajícím deskám, spíše singlům. Každý se dnes snaží vydávat jen to, co je podle něho skutečně dobré. A když si vybavím poslední desky Lucie, málokdy na nich najdu více než tři čtyři písničky, které jsou skvělé. To se ale podle mě týká skoro všech kapel a zpěváků.

Domnívám se, že to dopadne tak, že Lucie vydá jeden singl, pak druhý, třetí, čtvrtý, a potom si řekneme, že by mohla přidat další písničky a udělat celé album.

Dodělali jsme s Kollerbandem dvě písně, po jejichž nahrávání byl u mixu Igor Očepovský, ruský muzikant, který má v Čechách několik projektů včetně své jazzové kapely. Ctí původní nápady, ale když k nim něco ze své producentské pozice přidá, jsou to detaily, kterými skladbě velmi pomůže.

Také nám dal tři texty Jáchym Topol, teď vyšly v jeho knížce textů Udržuj svou ledničku plnou. Máme z nich velkou radost. Karel Štulo, hudební producent, mi dal píseň k Jáchymovu textu Planeta bez paměti a musím říci, že všichni z kapely jsou autorsky dost plodní.

Dělal jsem i pár písniček v Mikulově a Praze s lidmi z Ameriky nebo Velké Británie. Myslím si, že možnost dnes pracovat s někým na vzdáleném místě planety je dobrý trend. Lidí, kteří svou práci umějí lépe než já, je strašně moc.