David Eben: České univerzitní prostředí let 1360 až 1460 bylo barvité

Začalo to dizertační prací jednoho našeho doktoranda, dnes již váženého kolegy, Jana Ciglbauera. Z jednotlivých střípků získaných studiem pramenů postupně vykrystalizoval barvitý obraz hudebního života na pražské univerzitě. A tento obraz byl natolik atraktivní, živý a v lecčems překvapivý, že jsme se rozhodli věnovat mu samostatný projekt. Je také zajímavé zmínit, že většina zpěvů, které v něm zaznívají, byly z rukopisů přepsány i nahrány vůbec poprvé.

Bylo svým způsobem podobné tomu dnešnímu. Studenti se jistě věnovali svým studijním povinnostem, ale zjevně nebrali vše smrtelně vážně. Rozhodně jim nechyběl smysl pro humor, jak dokazují i některé texty ze studentského prostředí.

Navíc šlo o společenství velmi kosmopolitní. Pražská univerzita byla ve své době jedinou podobnou institucí na sever od Alp a na východ od Rýna. Proudili k nám studenti prakticky z celé Evropy, z přilehlých německých zemí i ze vzdálenějších končin. Studovali na ní mladí lidé z Nizozemska, Švédska, Polska, Uher, Litvy či Lotyšska. Byl to jedinečný tavící kotel, v němž se dařilo i hudbě. Každý student přinesl kousek vlastní tradice, která u nás byla dále přetvářena a dostala nakonec velice osobitý ráz.

Řadu z nich takto vnímat můžeme, zejména v repertoáru písní. Skládačka pramenů je ovšem složitější, hudební život u nás propojoval řadu různých vrstev. Víme například, že pro pražské vysoké učení vzniklo pojednání o moderní francouzské notaci, patrně vůbec první ve střední Evropě. Tento traktát uvádí i příklady dobových francouzských skladeb, takže můžeme předpokládat, že byly známé i u nás.

Zcela jistě nechyběl chorální zpěv při bohoslužbách, který univerzita patrně sdílela s pražskou diecézí. Studenti spolu s profesory tvořili církevní společenství a byli povinni zpívat pravidelně při liturgii v kolejní kapli. Kromě toho byla provozována polyfonie z domácí tradice a příležitostně i světské písně.

Projekt tohoto typu už není pro jednotlivce, je s ním spojeno mnoho pramenného výzkumu. Proto se na přípravě materiálu podílelo více osob. Jan Ciglbauer připravil hlavně písňový repertoár, který patří k nejosobitějším částem nahrávky. Většina z těchto písní dosud nebyla publikována.

Já si vzal na starost chorální zpěv. Rád bych zmínil i kolegyni Lenku Hlávkovou z pražského Ústavu hudební vědy, jež k repertoáru alba přispěla původními přepisy zajímavých vícehlasých skladeb a podpořila projekt odborně i organizačně.

Některé více, některé méně. V chorálním repertoáru nalezneme jak prosté antifony, tak náročné ornamentální zpěvy, které vyžadují vysokou pěveckou úroveň. Podobné je to i v případě vícehlasých skladeb.

Existovala stylově vybroušená francouzská moteta, jakýsi vrchol dobové tvorby, ale také jednoduché dvojhlasé kousky, které mají své kořeny nejspíše v improvizační praxi. I tyto prosté zpěvy mají své osobité kouzlo, a vhodně doplňují jednohlasý repertoár při liturgii. Některé ze světských písní lze z dnešního pohledu vnímat i jako jistý druh dobové pop-music.

V liturgickém repertoáru zněla přirozeně slova z bible. V písních se pak setkáváme s poetickými texty na vysoké literární úrovni. Jsou vážné, ale i satirické a ironické. Celkem často si autoři stěžují na hmotnou nouzi, která mnohdy patřila k údělu studenta. Například jednu z písní anonymní autor zakončil následujícím povzdechem: I kdybys byl ve všech vědách ten nejučenější, tak to vše za nic nestojí, když za to žádných peněz nemáš.

Středověký student na tom zkrátka byl v mnohém podobně, jako ten dnešní.

Dominantní je latina, což byl základní jazyk vzdělaneckého prostředí. Na univerzitě se v něm vyučovalo a byl to i jazyk liturgie. Můžeme však doložit, že na koleji byly i rukopisy s českými verzemi liturgických zpěvů. Běžná byla jistě němčina, právě v souvislosti s vícehlasou tvorbou, také francouzština. Na albu jsou zastoupeny všechny tyto jazyky.

V zásadě jsme se vždy drželi toho, co je v pramenech. Trochu jiná byla situace při využití jiného prvku naší nahrávky, hudby instrumentální. Hudební nástroje na univerzitních kolejích povoleny nebyly, výjimku tvořily tiché klávesové nástroje. Proto na nahrávce můžeme slyšet clavisimbalum, což je středověký předchůdce pozdějšího cembala.

Instrumentálních partů se ujala Corina Marti, renomovaná interpretka, která vyučuje hru na středověké nástroje ve švýcarské Basileji. Začlenění toho nástroje do interpretace vyžaduje znalost kontextu a toho, jakým způsobem se zmíněný nástroj v hudbě používá, což právě zdobí hru Coriny Marti.

Seznámili jsme se v rámci vědeckého projektu Sound Memories, jenž spojoval pět evropských univerzit. Kromě muzikologů se v něm sešli i interpreti středověké hudby, mimo jiné naše Schola Gregoriana Pragensis a soubor La Morra, v němž působí i Corina Marti. Tehdy jsme se domluvili, že bychom mohli spojit síly na této nahrávce. Náš projekt vlastně vznikl z této muzikologickointerpretační spolupráce.

Ano, dokonce se tak již stalo. Poprvé jsme pražskému publiku tento program představili ještě před pandemií na mimořádném koncertě Pražského jara.

Letos v červnu jsme měli tuto možnost v Mikulově na festivalu Concentus Moraviae, v červenci se chystáme do Panenského Týnce u Loun. Koncertní verzi máme připravenou, a moc rádi ji zazpíváme posluchačům naživo, jakmile se kulturní život obnoví.

Letošní rok je částečně spojen s jubileem svaté Ludmily. Připravili jsme tedy program, který se na tuto světici zaměřuje. Nedávno jsme ho prezentovali na koncertě v Soběslavi a další vystoupení nás čekají.

Po nucené pauze jsme opět začali koncertovat, v létě nás čeká pár vystoupení. Ve vzduchu také visí natáčení nového alba, nový repertoár sice přibývá, ale zatím ještě není vše hotové. Záleží samozřejmě hlavně na časových možnostech a inspiraci bratra Marka, který má také svůj náročný program.