Dávají starým věcem nový život. Upcyklují

Za úspěchem stojí sklář a původní profesí fotograf Dominik Hejtmánek (29). V názvu své firmy SRNA ukryl vše, o co mu jde: Sklo, Recyklace, Nápad, Alchymie. Elegantní býložravec je také jakousi tváří jeho snah.

Z lahví od vína i jiných nápojů, případně klasických zavařovaček vyrábí ručně sklenice, vázy nebo třeba popelníky. Z demižonů zase vznikají velké mísy. Předností těchto produktů je pak bytelnost a odolnost vůči teplotám nad 100 stupňů Celsia. Můžete je proto klidně dát do myčky nádobí. Každý kus zdobí minimálně jedna ručně pískovaná srnka, která se dělá až ke konci výroby. Jde často o jedinou ozdobu v jinak záměrném minimalismu.

Právě tento styl zajistí, že vynikne půvab upcyklovaného skla. Jedna originální sklenička vyjde průměrně na víc než stokorunu, karafa něco přes tři sta.

K tomu, aby se vše povedlo, používá SRNA pukací stroj fungující na vodu, respektive na bázi elektrolýzy vody a jejím výsledném produktu – vodíkovém plameni. Před tím se musí staré sklo samozřejmě důkladně očistit a smýt z něj etikety i lepidlo.

Dominik Hejtmánek se nijak netají tím, že jeho nápad není zase tak úplně nový. Leckteří skláři si podobné sklenice vyráběli a dosud vyrábějí pro vlastní potřebu z těch, které by jinak rozbili na střepy kvůli vadám. Zatím žádná česká firma je ale nepředstavila v ucelené kolekci jako SRNA.

Tu leží zašlý trám, tam jsou o zeď opřené omšelé, na první pohled nepotřebné, fošny. V dílně Daniela Tůmy (45) dostávají novou šanci na užitečnou existenci. Heslo jeho originální značky Woodcock zní: každý můj kus nábytku zachraňuje strom.

Na začátku podnikání Daniela Tůmy paradoxně stálo klasické vyhoření. Býval poměrně úspěšným novinářem, jenže ho to začalo táhnout jinam, k práci, při které mu konkrétní výsledek roste pod rukama. Začal se proto učit truhlářem, po absolutoriu si založil značku a usídlil se s ní v jedné z místností bývalé pražské továrny, Pragovky. A jelikož ho to táhlo také do přírody, k ekologii, zaměřil se na stoprocentní recyklaci starého dřeva.

Zprvu ho získával z vyřazených palet. Vyhovovala mu vysoká nosnost prken a prkýnek i to, že byla ošetřená proti škůdcům, což je pro jejich znovuvyužití velmi důležité. Jedno po druhém měnil v postele, stoly, věšáky či knihovny.

Prodávaly se výborně. Časem tak přešel k recyklaci větších kusů dřeva. Informace, že ho poptává a umně dál využívá, se záhy v jeho okolí rozšířila. Začali se mu ozývat lidé, kteří se při renovacích nebo rekonstrukcích rádi zbavili všeho dřevěného a nepotřebného: trámů, parket, podlah, šuplíků, kredencí… Nabízeli mu je za odvoz.

„Tyhle trámy pocházejí kousek odtud, ze Zlíchova. Bývaly patrem, do pár týdnů se změní v japonskou postel,“ ukazuje mi zašedlé hranoly. Než se z nich udělá místo na spaní, musí jeden po druhém zhoblovat. „To dělám mimo dílnu. Velké stroje tady nemám,“ zmíní se Daniel Tůma s tím, že tady ve Vysočanech se věnuje hlavně detailnějším pracím: broušení, lakování nebo voskování.

Při všech krocích výroby si hlídá, aby opracovávaný materiál neztratil unikátní patinu. „Je to podobné jako se starým nábytkem, který restauruji. Dáte-li mu šanci, necháte-li ho opravit, poslouží vám desítky let,“ říká s tím, že obecně je vždy lepší dát šanci tomu, co jednou spolehlivě fungovalo, než kupovat nový nábytek, který není z tak kvalitního materiálu a nemá často ani zajímavý design.

Nepochybuje také o tom, že krása starého dřeva vyniká hlavně na velkých plochách. Dokáže vám pak, umíte-li z něj správně číst, vyprávět o historii krajiny, prostředí, v němž rostlo. I proto z něj rád vyrábí stoly, u nichž rodiny sedávají. „Je to nejdůležitější kus nábytku. Když hořelo, první, co předci zachraňovali, po všem živém, byl právě stůl,“ vysvětluje. Má dokonalý přehled o tom, kdo a kdy mu dřevo věnoval, kde si ho převzal, jak ho odvezl.

„Vezmete starou fošnu, začnete ji opracovávat a ona vám začne vyprávět příběh, kus zapomenutého dobrodružství. Baví mě si představovat, kdo ji měl přede mnou v ruce, jak vypadal strom, ze kterého pochází,“ podotýká Tůma.

Teď sní o přesunu dílny do malého domku za Prahou, kde bydlí. Už do ní má krásná okna. Tovární dvoumetrová. „Vyřazovala se z pivovaru v Tupadlech,“ prozradí mi. Na své práci si pochvaluje mimo jiné to, že doma ušetří za vytápění. Do krbových kamen ekologicky přikládá odřezky vyschlého dřeva z dílny.

V rámci snah šetřit planetu Zemi teď na trh přichází s novou řadou recyklovaného industriálního nábytku, kterou vytvořil s kamarádem, scenáristou Tomášem Zmrzlým. „Na podnože stolů a židlí používáme staré, vyřazené stroje a zemědělskou techniku,“ dodává s nadšením.