Článek
V jakých časech album vznikalo?
Merlinu, který vznikl v roce 1988, se v poměrně krátkém čase podařilo hraním v pražském KD Barikádníků dostat do povědomí. Měli jsme brzy hotový repertoár a hodně jsme koncertovali. K vydání alba jsme se ale bohužel dostali s téměř dvouletým zpožděním. Byli jsme totiž u nás první, kdo začal hrát takový ten americký street rock. Teprve po nás přišli Alice, Vilda Čok a další, kteří takovou muziku dělali také.
Přesto byl prodej desky velmi úspěšný. Byli jsme první kapela, která prodala víc cédéček než elpíček a kazet dohromady. Řekl bych, že jsme měli dost moderní a pokrokové publikum.
Potom však Merlin skončil a deset let nehrál. Namísto toho, aby šel nahoru, nastal propad. Po návratu v roce 2003 jsme se už nikdy nedostali do pozice, kterou jsme měli na začátku devadesátých let.
O album byl ale pořád zájem, a jelikož vychází v reedici, zřejmě přetrvává.
I během let, kdy jsme nehráli, jsem sledoval, jak si vede. Všímal jsem si, jak nabírá na ceně, a potom se o něm začalo mluvit jako o legendárním. Mám ho rád, nikdy jsem se za ně nestyděl a nepochyboval o něm. No, a když se ukázalo, že by si ho lidé koupili i dnes, ale není možné je sehnat, udělalo mi radost, že Warner Music připravili reedici.
Vznikly všechny písně na desku před sametovou revolucí?
Většina ano. Ale jsou na ní i písně napsané po ní. Například v Bílých křížích pranýřuju v textu to, co se u nás po revoluci dělo.
Byl pro vás vždycky důležitý obsah textu?
Ano, zakládám si na tom. A nejenom v Merlinu, bylo to i ve Vitacitu, kde jsem zpíval předtím. Složili jsme hudbu, přehráli si ji ve zkušebně a já si do demosnímku, který vznikl, nazpíval pěveckou linku takzvanou svahilštinou. Potom jsem to pořád dokola poslouchal a atmosféra písně mi dávala inspiraci k psaní textu. Ten k písni Nevada se například rodil dva měsíce.
O čem je?
Je o americkém snu mladého českého kluka. Vždycky jsem tíhl k přírodnímu způsobu života. Velkou láskou mi byli i indiáni a poušť v Nevadě mi je evokovala. Představoval jsem si, jak se tam proháním na motorce a je mi krásně. Je to písnička o svobodě, vznikla koneckonců už před revolucí. Nevada a Pekelní andělé, obě skladby jsou o svobodě.
Byl jste někdy v Nevadě?
Nebyl. Zajímavé je, že jsem původně psal text o Sahaře. V základu byl o poušti, o rozžhaveném slunci, o tunách písku. Chtěl jsem, aby v něm bylo zachyceno i existenční nebezpečí toho prostoru. Když jsme pak s kapelou začali píseň zpívat, zjistili jsme, že termín Sahara je dost těžkopádný. Hledali jsme tedy jinou poušť, která by to mohla být, a sedla tam Nevada.
Aby byl příběh téhle písně kompletní, musím prozradit, že jsme ji původně na album vůbec neplánovali. Tenkrát probíhalo natáčení trochu punkově, takže když nám vydavatelství Monitor desku schválilo, odjeli jsme natáčet do studia Propast k Petru Jandovi. Vše se ale dělo takříkajíc za běhu a, obrazně řečeno, za dveřmi studia stála fronta dalších muzikantů, kteří v něm chtěli točit.
Petr Janda chodil po studiu v pantoflích a naslouchal, co děláme. Jednou nám řekl, že je to dobré, ale na desku krátké. My se zamysleli, dali mu za pravdu a přidali ještě Nevadu. Mezi písněmi, které měly na album původně jít, jsme ji totiž neměli. Repertoár se nám zdál dostatečně umělecký a Nevada byla taková holomajzna.
Skupina Merlin v roce 1992.
Už od sedmdesátých let vám říkají Zeppelin. Jak jste k té přezdívce přišel?
Souvisí s mou láskou ke skupině Led Zeppelin, především ke zpěvákovi Robertu Plantovi. Měl jsem to štěstí, že jsem dostal do vínku talent, s nímž jsem se mohl ve zpěvu přiblížit i svým milovaným hvězdám.
Od paní Jindrákové, která mě ve škole učila hudebku, jsem se dostal k panu Jindřichu Jindrákovi, u něhož jsem začal studovat operní zpěv, a připravovat se tak na konzervatoř. Potom jsem ale začal zpívat s kapelou, a když nás pan Jindrák slyšel na maturitním plese v pražském Obecním domě, přišel za mnou a řekl mi, že jsem si odkouřil hlas a s tenorem je konec. A já zůstal u bigbítu.
Měl jsem tedy technický základ a dolaďoval ho na Konzervatoři Jaroslava Ježka, kde mě učil profesor Leo Jehne. Byl jsem první chlap, kterého k sobě vzal. Jinak učil jen ženy. Dal mi základy populárního zpěvu a z nich jsem pak čerpal. Díky tomu jsem byl, na rozdíl od mnoha svých kolegů, schopen odzpívat i celé koncertní turné.
Poznamenalo váš hlas drogové období, kterým jste procházel od osmdesátých let?
Protože jsem drogy nešňupal, tak zásadně ne. Určitě mi ale zhrubnul, protože drogy tělo zatěžují a hlasivky jsou sval.
Když jsem pak až do roku 1999 nezpíval, Merlin nefungoval a já se věnoval jiným věcem, o svůj hlas jsem se moc nezajímal. Měl jsem mladou manželku, novou rodinu a živil se, jak to šlo. Pracoval jsem v reklamní agentuře, prodával zdravotní zařízení a podobně. Trochu jsem přitom zpíval s Benefitem, ale zpěv nebyl hlavní součást mého života. A nescházel mi.
Když jsem se k němu vrátil, ukázalo se, že se změnila barva mého hlasu a trochu se snížil jeho rozsah. Spadl jsem do barytonu a docela mi to vadilo. Chtěl jsem mít znovu ten vysoký ocelový hlas, který jsem míval.
Nakonec jsem se s tím smířil a někdy od roku 2020 beru svůj hlas takový, jaký je. Velmi mě to osvobodilo.
V roce 2002, ve svých pětačtyřiceti letech, jste se rozhodl s drogami skončit. Odjel jste na léčení do Červeného Dvora, kde se vám opravdu podařilo se závislostí skoncovat. Souvisel s tím návrat Merlinu?
Ještě předtím, než jsem odešel do Červeňáku, jsem se dal dohromady s Richardem Tomíčkem. Začali jsme hrát s kapelou Benefit, ale brzy se to v ní rozkmotřilo. Ríša se mě pak zeptal, proč jsem vlastně v Benefitu, když mám svou kapelu. Na to konto jsme začali obnovovat Merlin.
V té době jsem ale ještě lítal v pervitinu. Nebyl jsem na tom psychicky dobře, i když jsem ho tak moc nebral. Odešel jsem do Červeného Dvora, a když jsem se vrátil, kluci, se kterými jsme stavěli Merlin, měli jinou kapelu. Vrátil jsem se do Benefitu, ale v roce 2003 jsme konečně vytvořili nový Merlin. Od té doby je na světě, i když v něm došlo k několika personálním změnám.
Reedici alba Merlin – Danny Horyna pokřtíme 24. dubna v pražském klubu Vagon, kde budeme hrát před vynikajícím baskytaristou Markem Mendosou. Toho chlapíka obdivuju a těší mě, že nám desku pokřtí právě on.
Může se vám hodit na Zboží.cz: