Daniela Kolářová: Mám ráda židovský humor

Jste toho názoru, že máme „za vším hledat ženu“? Jde o název nové komedie, kde má zřejmě něžnější pohlaví navrch.

Řekla bych, že to částečně platí. Přinejmenším je to dobře vymyšlený název filmu.

Ztvárňujete v ní poněkud drsnější babičku, co se humoru i náhledu na svět týče. Jaký humor preferujete vy?

Mám ráda židovský humor, také suchý anglický a černý. Líbilo se mi, že je postava babičky také takhle nastavená. Tím svým ostřejším humorem dokáže napjaté situace skvěle narovnat. Popravdě, já se v poslední době ničím moc nebavím, tak jako asi mnozí z nás.

A jaká jste babička? Rozmazlovala jste vnoučata?

Jako babička jsem neměla moc možností vnoučata rozmazlovat, měla jsem dost práce, ale hlavně těžce nemocného manžela, o kterého jsem se doma starala. Ale vždycky Andulku, které je dvanáct, i devítiletého Vojtíška ráda vidím. A těším se z nich. Tím, že je to holka a kluk, tak oba mají jiné zájmy.

Vím, že milujete práci na zahradě. Zapojovala jste do péče o ni manžela, syny nebo vnoučata?

Trochu ano. Manžel (herec a režisér Jiří Ornest, zemřel v roce 2017) sekával trávu, synové sekají také. Jinak je práce na zahradě, jak můžu sledovat, neokouzluje. Vnoučata zajímají hlavně mobily, jak už to tak u nejmladší generace bývá.

Příroda se pomalu začne ukládat k zimnímu spánku, zahradní práce budou končit. Čemu se věnujete, když není co dělat na zahradě?

Chci hodně číst, občas zajít do divadla, do kina, na výstavy a podobně. Mám nachystanou spoustu knížek, ke kterým jsem se v létě nedostala. Třeba od Václava Cílka Jak přejít řeku, což je dost smutné čtení o tom, jak spěje naše společnost ke konci, takže ho vždycky odložím. A počkám si, až sesbírám odvahu se do toho znovu začíst.

Mám spoustu restů v pražském divadle Studio DVA, kde bych se chtěla podívat na pár představení.

V nové komedii filmové dceři Zlatě Adamovské radíte: „Víš, kolik chlap stojí nervů a peněz? Kup si psa. To je jedinej případ, kdy za peníze získáš lásku.“ To zní jako hodně drsný návod. Zařídí se podle něho?

To už nám scénář nesdělil.

A vy si myslíte, že chlap stojí hodně nervů a peněz, a že jediný, kdo nám za peníze vrátí lásku, je pes?

Bonmot je to docela moudrej. Jistě to tak není ve všech případech, nebo ne na sto procent, ale někdy to tak může zafungovat.

Hrajete maminku dcery a babičku vnučky, sama máte syny Šimona a Matěje. Nechybělo vám takové to štěbetání, probírání prvních lásek, co na sebe do tanečních, prostě ženské sdílení?

Řešili jsme klučičí záležitosti, včetně vámi zmíněných prvních lásek. Co na sebe do tanečních, nás minulo. I tak to bylo docela náročné.

Režisér snímku Miloslav Šmídmajer o vás říká, že umíte ostřejší věty pronášet s velkou grácií. Takže ho mrzí, že ve filmu nezachoval některé ostré dialogy. Ovládáte tuto schopnost i v osobním životě?

Jak kdy, někdy se mi to vede trochu lépe, ale někdy vůbec ne. Záleží na okolnostech.

Manželka a babička ve filmu Vratné lahve si také nebrala servítky. Ani vůči manželovi, který neustále vymýšlel nějaké ptákoviny. Můžete do scénářů vnášet vlastní sarkastické poznámky?

Když by to vzniklo spontánně v určité situaci při natáčení, tak to možné je. Ale nejde to vždy, a taky ne za každou cenu.

Další ráznou babičku, dokonce majora, která sama pečovala o vnuka, jehož rodiče zemřeli za podivných okolností, jste hrála v seriálu Sestřičky. Nevzpomínám si, že byste do té doby ztvárnila v něčem kriminalistku.

Proto jsem na tu nabídku taky kývla, byla jsem zvědavá, co se o kriminalistice dozvím.

A co jste se o kriminalistice dověděla?

Moc toho nebylo. Doufala jsem, že si s tou rolí scenáristi nějak víc pohrajou, jenže se to rozmělňovalo do takových banalit, že ke kriminalistické práci se pořádně nedospělo. Spíš jsem pociťovala zklamání. Šlo o tuny textu a málo situací, kdy by se něco dělo.

Většinou ztvárňujete ženy stojící nohama pevně na zemi. Působíte, že to tak máte i v civilním životě. Byl váš manžel tím, kdo se spíš vznášel?

Jirka měl spoustu svých zájmů, které se týkaly hlavně divadla. Můj anděl, jak jsem se z nějakého horoskopu dozvěděla, je Menadel, anděl práce.

V letech 1990 až 1992 jste působila jako poslankyně. Nemáte pocit, že kdyby ve vrcholné politice a možná i v čele států působilo víc žen, svět by vypadal trochu jinak?

Nemůžu si pořád vzpomenout, proč skončil matriarchát. Ale vážně – jak sleduju naši politickou scénu i zprávy z Evropy, nejsem si úplně jistá, jestli by to pomohlo. Bylo by jistě dobré, kdyby ve vrcholné politice pracovalo více žen, ale jako existují hloupí muži, je tomu tak i u některých žen.

Vaši hvězdnou kariéru odstartoval legendární seriál Taková normální rodinka z roku 1971. Jak vzpomínáte na jeho natáčení?

To bylo velké štěstí, úžasné setkávání s báječnými lidmi. Při zkouškách a pak i při natáčení. Točil se před děsnou spoustou let, takže upřímně řečeno, na natáčení si už pořádně nevzpomínám. Ale na povídání, když došlo k přerušení práce, ano. Sedávali jsme společně se všemi těmi báječnými lidmi v šatně a oni vyprávěli. O první republice, o cestování…

Ke komu z těch hereckých es jste v pětadvaceti vzhlížela?

Pro mě byla moje milovaná herečka Dana Medřická, protože se chovala jako normální, bezvadnej člověk.

Moc jste se mi líbila v muzikálu Noc na Karlštejně nebo ve filmu Léto s kovbojem. Vaším partnerem byl často Jaromír Hanzlík, stejně jako v Divadle na Vinohradech. Lidé vás dávali dohromady. Nevadilo vám to?

Já věděla, že to není pravda, ale muselo to být nepříjemné Jaromírově ženě a mému muži taky. A to tehdy neexistovaly bulvární noviny!

Jednou z her, v nichž vás můžeme nyní vidět, je Návod na přežití v pražském divadle MANA. Jaký návod na přežití v dnešní době by nám poradila Daniela Kolářová?

Kdyby se návod na přežití dal koupit v lékárně, okamžitě bych tam běžela. Snad nám zbývá vědomí solidarity, člověčí slušnosti a také štěstí, že máme rodiny a přátele.