Článek
Jste z vítězství překvapená?
Jsem překvapená. Pokud někdo nahlédl do knihy, viděl, že není lehké ji číst. Mám však zkušenost, že čtenáři, kteří to nějakou chvíli vydrží, se do jejího nitra dostanou a má pro ně smysl.
Literatura je svým způsobem posedlost, o čemž svědčí i vaše autorská cesta. Nakolik přemýšlíte o tom, jestli a jak dokážete oslovit čtenáře, a nakolik se soustředíte na vlastní výpověď?
Jestli dokážu oslovit čtenáře, o tom moc nepřemýšlím. V první chvíli píšu všechno pro sebe, abych sama sobě něco objasnila a v psaní prožila. To je pro mě hlavní.
Jste autorkou řady odborných prací, přeložila jste knihu Michaila Bachtina Román jako dialog, vědecká práce je součástí vašeho tvůrčího života. Jak se vyrovnáváte s vlastní erudicí, kdy se nemůžete na vlastní věty nedívat se zkušeností mnoha přečtených děl?
Jistě to ve mně je, ale řekla bych, že přepínám na nějakou jinou signální soustavu. V podstatě jsem intuitivní autor, ale zkušenost někde v podvědomí je a mé psaní dostává tvar, který mi cosi připomíná. Přesto nemám ráda, když si někdo myslí, že píšu nějakou učenou literaturu kvůli tomu, že jsem zároveň psala literárněvědné knihy.
V Točitých větách jste se vyznala ze vztahu ke spisovatelce Grögerové a výtvarnici Šimotové. Jejich životní příběhy i spolupráce s partnery, básníkem a překladatelem Josefem Hiršalem a malířem Jiřím Johnem, mapuje celé dvacáté století. Který autor nebo kulturní osobnost z doby, o které v románu pojednáváte, vám byla nejbližší?
Není to jedna osobnost, která by mě vedla. Při psaní jsem znova a znova četla povídky Vladimira Nabokova, ale spíš pro jeho styl, který mě určitým způsobem inspiroval. Přesto bych tomu nepřikládala tak velkou důležitost.
Čeho si v české literatuře vážíte?
Přiznám se, že na takovou otázku neumím odpovědět… Jistě nějaké vnitřní pravdivosti, odpovědnosti vůči textu, vůči skutečnosti, kterou se pokouším nějakým způsobem sugerovat. Ale že to je rys, který spojuje současnou českou literaturu, to si nemyslím.
Existuje rada, kterou byste adresovala začínajícím autorům?
Aby si nemysleli, že je možné psát takzvaně na volné noze. Ne kvůli tomu, že by ten princip byl špatný, ale obvykle jsou autoři nuceni psát texty, které jsou poplatné obecnému vkusu, a jejich talent to ničí.
Prozaička, literární teoretička, bohemistka, editorka, překladatelka a nakladatelská redaktorka Daniela Hodrová psala beletristická díla od sedmdesátých let minulého století, oficiálně je však publikovala až po listopadu. V románové trilogii Trýznivé město (Kukly, Podobojí, Théta) zobrazila časoprostor Prahy jako živý organismus, neustálou přítomnost dějin a nepřerušitelnou kontinuitu dějů, postav živých i mrtvých. Trilogie má nepřímé pokračování v próze Město vidím…, která zobrazuje prizmatem „hry na někoho a na něco“ mimo jiné události roku 1989.
Daniela Hodrová
Prozaička, literární teoretička, bohemistka, editorka, překladatelka a nakladatelská redaktorka Daniela Hodrová psala beletristická díla od sedmdesátých let minulého století, oficiálně je však publikovala až po listopadu.
V románové trilogii Trýznivé město (Kukly, Podobojí, Théta) zobrazila časoprostor Prahy jako živý organismus, neustálou přítomnost dějin a nepřerušitelnou kontinuitu dějů, postav živých i mrtvých.
Trilogie má nepřímé pokračování v próze Město vidím…, která zobrazuje prizmatem „hry na někoho a na něco“ mimo jiné události roku 1989. Pražské lokality spojují věcně i mysticky také čtyři variace ženského osudu v románu Perunův den.
V románu Komedie, který se přimyká k trilogii, naopak vrcholí tendence k rozrušování románové struktury.
Postupný příklon k antiiluzivní próze našel vyvrcholení v románu Vyvolávání, za nějž byla v roce 2011 oceněna Státní cenou za literaturu.
Rok nato získala Cenu Franze Kafky. Autorka rovněž publikovala odborné práce Hledání románu – Kapitoly z historie a typologie žánru, Román zasvěcení, Citlivé město. Eseje z mytopoetiky, Chvála schoulení. Eseje z poetiky pomíjivosti.
Pražské lokality spojují věcně i mysticky také čtyři variace ženského osudu v románu Perunův den. V románu Komedie, který se přimyká k trilogii, naopak vrcholí tendence k rozrušování románové struktury. Postupný příklon k antiiluzivní próze našel vyvrcholení v románu Vyvolávání, za nějž byla v roce 2011 oceněna Státní cenou za literaturu. Rok nato získala Cenu Franze Kafky. Autorka rovněž publikovala odborné práce Hledání románu – Kapitoly z historie a typologie žánru, Román zasvěcení, Citlivé město. Eseje z mytopoetiky, Chvála schoulení. Eseje z poetiky pomíjivosti.