Článek
Proč jste odešel z řádu Ordo Lumen Templi?
Dobré čtyři roky jsme neustále mluvili o profilaci. Hledali jsme, kudy se vydat a jakým způsobem začít věci skládat dohromady. Já postupem času pochopil, že má touha je malinko jiná. Nechtěl jsem například, aby bylo tolik akcentováno náboženství. Kvůli tomu došlo k té změně a myslím si, že chystaná fantasy hra Tajemství Zlatého draka by mohla být optimální, protože nemá žádné hrany, kvůli kterým by se lidé mohli hádat nebo zranit.
Znamená to tedy, že váš odchod bezprostředně souvisí s projektem Tajemství Zlatého draka, který hodláte v listopadu představit v Národním divadle v Brně?
Velmi s tím souvisí. Dlouhodobě mám nějakou touhu a neustále k ní hledám vhodnou formu. Má touha je totiž nesmírně náročná na realizaci, vyžaduje hrozně moc schopných a pracovitých lidí.
Co je vlastně onen Zlatý drak?
Je to forma. Strašně mě zajímá zkusit postavit atraktivní prostředí pro obyčejné věci a dělat v něm obyčejné věci atraktivně. Ať už je to sport nebo vzdělání. Někdo z toho může mít legraci, ale já se o to chci pokusit. Je samozřejmě možné, že nepostavím vůbec nic. Odpověď na otázku, jestli něco takového dokážeme, je totiž především v tom, zda seženeme desítky, stovky a tisíce lidí, kteří nám s tím pomohou.
Navíc jsem vždycky toužil zahrát si na draky. Čím víc toho člověk takzvaně dokáže, tím je sebevědomější. Přinášet lidem myšlenky formou hry je nejlaskavější a nejsprávnější způsob. K tomu jsem došel po třech letech v Ordo Lumen Templi, kde jsem nebyl schopen to rozjet.
Řád Ordo Lumen Templi existuje dál?
Ano, zůstali tam ale především křesťané. Jsme nadále skvělí přátelé, budeme spolupracovat a koordinovat naše aktivity. My, kteří děláme Tajemství Zlatého draka, jsme ale větší megalomani, blázni a snílci.
Někteří brněnští zastupitelé se už ale vyjádřili proti tomu, aby se v tamním Národním divadle projekt Tajemství Zlatého draka uskutečnil, a poukazují na vaši minulost spojenou se skinheadskou skupinou Orlík. Znepokojuje vás to?
V posledních měsících se o sobě dozvídám mnoho věcí a vůbec nevím, co k tomu mám říct. To, že mi někdo vulgárně oblepuje plakáty, mě tolik nepohoršuje. Horší je určitá nenávist, která je cítit na ulici. Zatím mě to neomezuje, dá se to vydržet, ale za rok a půl, až to všechno dokončíme, budu vážně uvažovat o tom, co dál.
Jak to myslíte?
Když na mě někdo shlíží spatra a píše o mně výsměšné články, je to jeho věc. Zatím mě to nezraňuje. Kdyby ale začalo, musel bych z téhle země odjet. To, co se někdy děje v novinách v souvislosti s mým jménem, je pro mě těžké pochopit.
Od dob Orlíku už uplynulo téměř dvacet let. Jak si vysvětlujete, že zrovna vy jste někomu stále trnem v oku?
Někde jsem četl, že když chtěl Goebbels zahájit kampaň proti Židům, vybral si nějakého policejního ředitele a neustále proti němu v médiích šel. Ona z toho pak nenávist, kterou inicioval, vyklíčila. Já ale nechci, aby si lidi kvůli mně rozbíjeli v hostincích ústa. K tomu nesmí dojít. Na jednu stranu mě mé aktivity baví, ale přiznávám, že mi docházejí síly.
To s Orlíkem jste již několikrát vysvětlil. O co si myslíte, že vašim kritikům ještě jde?
Společnosti jde o ponížení. Mám si stáhnout kalhoty a nechat si namrskat? A pak ještě? Jakoukoli výzvu k distancu od Orlíku považuji za zbytečnou. Už jsem se přece distancoval tolikrát, všechno už proběhlo. To, že ve svých dvaceti letech něco děláte, neznamená, že jste ve čtyřiceti stejný. Stačí to jen trochu sledovat. Už nemám potřebu se k tomu vyjadřovat. Navíc se novináři vyjadřují velmi nekonkrétně, takže se už v ničem nevyznám. Mnohokrát jsem například řekl, že násilí je špatné. To nestačí?
Říkal jste, že vám docházejí síly. Měl jste někdy vysloveně krizi a chuť udělat něco zásadního?
Začal jsem se děsit stavů, kdy vám je na pět minut všechno jedno. Kdy člověk může vzít auto a zaparkovat ho vzteky bez sebe někam do výlohy. Naštěstí už to mám za sebou.
