Daniel Holý: Táta mi řekl, že na kytaru se dobře balí holky

Jak vznikla vaše skupina Trocha klidu?

Původně jsem sám zkoušel psát písničky, a jak jsem je sdílel s okolím, dostaly se k mému kamarádovi ze Šumperka Michalovi Juřičkovi, se kterým jsme kapelu založili. Ačkoli bral mou tvorbu původně s rezervou, zkusil se mnou napsat naši první písničku a už jsme se nerozdělili.

S ním jsem zjistil, že mě víc baví fungovat v týmu, protože člověk sdílí všechny radosti i starosti. Sám už bych hrát nechtěl. Je vtipné, že jsme s Michalem od dětství chodili do stejného patra v hudebce, ale neznali jsme se, a teď máme spolu kapelu.

Vy jste byl původně folkař s akustickou kytarou, ne?

Ano, dokonce jsem objížděl folkové a písničkářské soutěže a na jedné z nich, Folkovém kvítku, jsem se před devíti lety seznámil s Michalem Horákem, který mě tehdy porazil, on byl první, já třetí. Dodnes se přátelíme a vždycky na tahle léta hudebních soutěží rádi vzpomínáme.

Kdo vás v začátcích nejvíc ovlivnil?

Určitě táta, který mi řekl, že na kytaru se dobře balí holky. První nápad založit kapelu jsem ale měl na koncertu kapely Koblížc!. Taky byli ze Šumperka, pouštěli je na Óčku, měli plakáty v časopisu Bravo a já to chtěl taky zažít.

Teď působíte jako mladší Chinaski…

My jsme o sobě dokonce psávali, že jsme nepovedené dítě Chinaski a Tomáše Kluse. Vyrostli jsme na nich. Chinaski v roce 2016 dělali soutěž o předkapelu na každé zastávce svého turné a my vyhráli v Olomouci.

Zvítězili jsme s písničkou Ztracená, kde se zpívá „z pohledu tvých modrých očí se mi blbě močí“. Moje máma mi to tehdy vyčítala, že to byla naše šance a takhle jsme ji promarnili – dali tam tak blbý text. Ale nakonec to byl důvod, proč si nás vybrali. Brzy poté jsme podepsali smlouvu s profesionálním hudebním managementem a dostalo to spád. Ukázalo se to jako dobrý krok.

Většina vašich písniček je romantická. Texty píšete vy?

Původně jsme je psali s Michalem Juřičkou napůl. Postupem času se začaly naše pohledy na svět lehce lišit, tak jsme začali psát víc samostatně a spíš se vzájemně doplňovat.

Jsou to osobní prožitky, nebo promyšlená stylizace?

Zakládáme si na tom, že všechno, co zpíváme, jsme zažili. Každá píseň je spojena s nějakým konkrétním zážitkem, děvčetem nebo pocitem. Sami máme rádi, když je umění upřímné a opravdové. Nedávno jsme se bavili o tom, že každá píseň je vzpomínková konzerva, člověk si zakonzervuje pocit a pak se k němu může vrátit.

Co všechno vás letos čeká?

Mám z roku 2023 dobrý pocit, protože jsme se zase trochu nakopli. Máme v plánu vydat zhruba šest videoklipů a ideálně celé album, ale ještě nechci slibovat. Nedávno nám vyšla píseň Tak ahoj a taky Pozdravy z Pluta, kde máme rapera Refewa. Na konci března vyšla taky píseň s Michalem Horákem, kterou jsme napsali o nerozlučném přátelství.

V půlce března jsme odjeli malé turné se zastávkami v Praze, Brně, Olomouci a Šumperku.

V písničce Čumim tam zpíváte o posedlosti telefonem a internetem…

Jo, jsem na tohle expert. Michal Juřička, spoluautor, který napsal většinu písničky, je v tom disciplinovanější. Má odpočty na čas u obrazovky a snaží se žít víc přítomností, já bych do toho čuměl furt.

Máte pocit, že jinak o něco přijdete?

Ano, to jsem míval dlouho i v reálném životě. Nedokázal jsem sedět doma, obzvlášť v pátek nebo v sobotu. Měl jsem pocit, že mi něco utíká, že musím být všude a u všeho. To se v poslední době změnilo, nově mám přítelkyni a díky ní i pocit, že jsem přesně tam, kde mám být, že o nic nepřicházím a nic mi neutíká.

Kde se vidíte za deset let?

Ideální by bylo mít venku tři čtyři alba, objíždět v létě fesťáky a na podzim a na jaře turné. Písničky, koncerty, studia, benzínky – furt dokola.

Kdyby to náhodou nevyšlo, zrovna se chystám na dokončení poslední státnice na právnické fakultě a zároveň pracuju jako asistent poslance. Jsem tedy připraven živit se i „normální“ prací. Dokud ale bude ta možnost, budu se snažit, aby mě živilo to, co mě nejvíce baví, a to je hudba.