Článek
Snímek Good bye, Lenin patří spolu s dramatem Životy těch druhých k nejznámějším snímkům o socialistickém „východu“. Není paradox, že oba natočili v podstatě západní Němci?
To je možné, ale když jste žili léta v takovém systému, jen těžko o něm dokážete mluvit s odlehčením, s odstupem. Kvůli maličkostem nevidíte celek. Potřebuje nějakou dobu, než seberete odvahu.
Někdy pomáhá pohled outsiderů, jakými jsme byli my. Nějaký novinář napsal, že film nemohl vymyslet člověk z východu, neboť by jej nenapadl ten fór s ženskou, která zaspí pád berlínské zdi.
Co jste věděl před natáčením o životě za železnou oponou? Znal jste třeba onoho východoněmeckého kosmonauta, o němž se tam mluví?
Neznal. Skoro nic jsem nevěděl. Vyrostl jsem na západě, takže jsem procestoval spíše Francii, Nizozemsko, Španělsko. Když jsem poprvé vyrazil do bývalé NDR, připadalo mi to, jako by šlo o cestu do Ruska. Navíc byla zima...
Natáčení filmu ovšem bylo velkým zážitkem. Dokonce jsem se hned poté přestěhoval do Berlína. Mám pocit, že tam stojí brána mezi východem a západem, po klubech potkáte spoustu Poláků, Čechů, Rusů. Myslím si, že zabednění zápaďáci mají ještě hodně co k objevování.
Na filmovém festivalu v Torontu jste uvedl německou hranou adaptaci Čarodějova učně Otfrieda Preusslera, kterou natočil pod názvem Krabat režisér Marco Kreuzpaintner. Co vás přimělo, že jste přijal jednu z hlavních rolí Tondy?
Především jsem tuhle knihu miloval v dětství. Četl jsem ji, když mi bylo třináct, a velmi na mě zapůsobila její temná romantika. Vždycky jsem tíhnul k podobným příběhům, ať už třeba od Edgara Allana Poea či E. T. A. Hoffmanna. Vzal jsem to, aniž bych četl scénář nebo věděl, kdo bude ve štábu. Byl jsem navíc zvědavý, vrátit se k tomu po patnácti letech.
Zajímalo by mě, o čem to je podle vás?
Příběh má spoustu paralel, například i s Faustem. Vypráví, jak snadno je člověk sveden zlem, jenž mu připadá lákavé, a potom za to zaplatí vysokou cenu. Když to vztáhneme na naše dějiny, je to přesně o tom, co se stalo v Německu – a není to ani tak dávno.
Čarodějův učeň je ale také romantická strašidelná pohádka. Jste romantik – tedy dokonce temný?
Určitě. Romantismus je zakořeněn i v samotné německé kultuře. Najdete ho v naší hudbě, literatuře, v poezii. Samozřejmě mluvit o romantismu v Německu je stále trochu delikátní vzhledem k tomu, jak byl zároveň oslavován za Třetí říše. Ale moje generace to všechno už vnímá z odstupu, odvážím se tvrdit, že má zdravější vztah k naší minulosti. Víme, jaký je rozdíl mezi nacionalismem a tradicemi, na nichž stojí celá kultura. Já mám třeba moc rád Bachovu hudbu.
Zahrál byste si třeba Sigfrieda z německých bájích o Niebelunzích?
To asi ne. Nebyl bych dobrý Sigfried, třebaže se mi líbila filmová adaptace, kterou natočil legendární režisér Fritz Lang. Je to taky nádherný romantický příběh.
Krabat se natáčel v rumunských lesích, jaké to bylo?
Když jste se převlékl do kostýmu a na chvíli přestal vnímat kameru, jako byste se vrátil zpátky do 17. století. Žil jste několik týdnů v nádherné přírodě, jezdil na koni, kolem chodili medvědi a v noci byli slyšet i vlci. Krajina nás hodně inspirovala. Na téhle profesi je bezvadné, že vám půjčí stroj času. Zahrajete si, jaké to bylo před třemi sty lety.
Na evropské či německé poměry jde o fantazijní velkofilm.
V Německu máme teď hodně talentů, a ačkoliv si u nás hodně lidí na kinematografii stěžuje, za hranicemi naše filmy oceňují. Krabat je příkladem žánrového filmu, jaké se u nás moc netočily. Nanejvýš si vybavíte komedie z 80. let jako Dva nosáči tankují super.
Jak si vybíráte role? Chcete pořád hrát takové hodné postavy, anebo malé hrdiny?
Nechci se omezovat jenom na určitý typ rolí ani se nechat zavřít do žádné škatulky. Ale je pravda, že normálně představuji spíš kladné postavy. Proto už si dlouho brousím zuby na pořádného zloducha. Teď to vypadá, že bych mohl dostat pěkného hajzla, ale nechci předbíhat. Uvidíme, jak to dopadne.
Ve filmu Salvador jste ztvárnil i anarchistu Salvadora Puig Anticha, který byl popraven během Frankovy diktatury ve Španělsku. Jak jste se k tomu dostal?
Jsem Němec, ale narodil jsem se v Barceloně, několik let poté, co skončil Frankův režim. Moji rodiče se seznámili ještě v době, kdy byl u moci. Chtěl jsem se dozvědět více o tom, co to byl Frankův fašismus, který skončil relativně docela nedávno, v roce 1975.
Ironičtí filmoví Edukátoři přibližují revoltu dnešní mládeže. Co si myslíte o revoluci?
Člověk musí žít s nějakou nadějí, neměli bychom se jí vzdát, třebaže současný svět už jich moc nenabízí – a nevidíme ani řešení. Třeba na filmu je krásné, že nám předkládá své utopie. Jako herec si můžete zahrát i postavu revolucionáře, ale styděl bych se za sebe, kdybych tvrdil, že stejně tak odvážně žiju.
Naopak díky filmu vedu velmi příjemný život a mohu si užívat výhod systému. V Německu potkáte mladé lidi oblečené za revolucionáře, ale je to jenom móda. Například i slavná topmodelka Heidi Klumová se objevila na veřejnosti v sukni, která byla pokrytá samými portréty Che Guevary.