Dan Brown v nové knize Ztracený symbol zjišťuje, jak daleko jde nenávist

Upřímně řečeno nejde v něm ani tak o filozofování jako o zdánlivě detektivní příběh, neboť na samém začátku je useknutá ruka Petera Solomona, tajemníka Smithonova institutu, jakési americké akademie věd. Je otázka, zda se najde i jeho mrtvola.

Elohim, tak zní hebrejské označení pro Boha ve Starém zákonu. Profesor Robert Langdon, staronový hrdina Brownových knih, si na závěr uvědomuje, že všemocný Bůh v Genesis není popisován jako Jeden, ale jako Mnozí. I v tom lze vidět naději, počítá se s každým jedincem.

Kromě Langdona je tím nejdůležitějším Katherine Solomonová, Peterova sestra, která profesorovi pomáhá s jeho nalezením. Podmínkou je vyřešení záhad spojených s podzemím Kongresové knihovny ve washingtonském Kapitolu, s poznáním zednářství a jeho symbolů.

Brown se po úspěchu Šifry Mistra Leonarda či Da Vinciho kódu, to podle toho, zda u nás šlo o vydání nakladatelství Metafora nebo nakladatelství Argo, jež se mu nyní nejvíc věnuje, ocitl v nelehké situaci. Byl by autorský hřích pustit z ruky postavu sympatického profesora, zvlášť poté, co se ve filmové podobě ukázal jako ideální představitel Tom Hanks.

Jaké dobrodružství a s jakou půvabnou mladou ženou mu lze nyní přichystat?

Obávám se, že tyto úvahy nebyly jednoduché. Motivů, které jsou k dispozici, tolik není. Takže když se hned na začátku říká, že se v dokumentu, jenž byl v roce 1991 uložen do trezoru šéfa CIA, uvádí

„Někde tam je to zakopané,“ šifrovaný text navíc obsahoval narážky na prastarou bránu a neznámé místo v podzemí Kapitolu, vzpomněl jsem si na slavné Podzemí britských autorů Rodericka Gordona a Briana Williamse, kteří svého hrdinu Willa Burrowse do prostoru pod Londýnem posílají už skoro počtvrté.

Jestliže se uvažuje „o jediném pravém Bohu“, přišla mi na mysl Levá ruka boží Paula Hoffmana, nedávno vydané postkatastrofické sci-fi, s chovancem Svatyně vykupitelů Thomasem Calem.

Nepřipomínám to proto, že by snad Brown „opisoval“, ale chci ukázat, že „záhad“ k vyřešení není mnoho. Neprozradím také nic důležitého, když řeknu, že se nakonec vše vysvětlí. Stejně tak je možné uvést, že čtenář nebude na konci o Lagdonovi a Katherine vědět o moc víc než na začátku. O ně nakonec ani tak nejde, i když jsou hlavními postavami románu.

Obávám se, že Brown, fascinován prostředím Kongresové knihovny, která podle něj se svými osmi sty kilometry regálů obhájí titul největší knihovny na světě, myslí víc na děj a jeho efekty než na postavy. Možná i proto je čtenářsky nejpůsobivější ředitelka bezpečnostní kanceláře CIA paní Sató, jejíž osobnost se během románu nejvíc odhaluje.

Se znalostí rozdílu mezi krásnou literaturou a filmovým scénářem musím dále přiznat, že Brown v konkrétních scénách určitě myslel na filmovou verzi. Jen tak mohou profesor a Katherine unikat z knihovny do podzemí na běžícím pásu v poloze připomínající prostředí hrobky, mladá žena je svazována drátem, Langdon je nejen v nebezpečí zabití, ale i utopení a e-mailová zpráva je z laptopu v poměru dvě procenta až 100 % zprávy odesílána na 15 stránkách.

Příznivcům Dana Browna to chuti ke čtení neubere, kritik však musí konstatovat, že slovesných půvabů je pomálu. Jak jsem uvedl na začátku, jde o zdánlivě detektivní příběh.

Z miliónů prodaných knih Dana Browna se stal dobrý byznys. Využil toho mj. Tim Collins k napsání knihy Ztracený symbol a kde ho hledat (pro Metaforu ji přeložil Jiří Laštůvka), neautorizovaného průvodce „nejnovějším, dlouho očekávaným bestsellerem Dana Browna“.

Vysvětluje narážky na historické, filozofické, vědecké či spirituální souvislosti, na templáře, rosenkruciány, ilumináty, údajné satanisty ve Washingtonu, Dürerovy magické čtverce a nejrůznější šifry. Zkrátka servis, jak má být. Není jednoduché být úspěšným autorem.