Hlavní obsah

Dan Bárta: Noty neumím, v tom jsem negramot

Právo, Jaroslav Špulák

Zpěvák, textař a skladatel Dan Bárta vyjede se skupinou Illustratosphere v polovině března na turné. Zahájí ho třináctého koncertem ve Znojmě a ukončí 22. května v Mladé Boleslavi. Potom budou pracovat na studiových podobách písniček pro nové album, nicméně datum jeho vydání zatím není dané.

Foto: Pavla Hartmanová

Dan Bárta rád vzpomíná na řadu koncertů, které již odehrál.

Článek

V rozhovoru Bárta hovoří o tom, jaké je to být na pódiu, jak u písniček on a jeho kapela dosahují takzvaného ideálu, o nezapomenutelných koncertech i o tom, jestli se navrátí Sexy Dancers, jeho skupina z konce devadesátých let.

Na hudební scéně jste od osmdesátých let. Co vás dnes žene ke koncertování?

Věřím, že je to samotné hraní. Baví mě provozovat muziku, to znamená zapomenout na všechno, zabývat se jenom těmi notami, poslouchat, co všechno to dělá, a v jakém rozpoložení písnička, kterou hrajeme dohromady s kapelou, je. Přitahuje mě, jakým způsobem se na pódiu vypořádáváme s časem a prostorem, který vytváříme paralelně k tomu, co se odehrává v reálním světě.

Zůstáváte při koncertech v reálném světě?

Nikam neunikám. Cílem je dosáhnout radost ze zážitku z toho, že něco tvořím, hraju a zpívám. Po celou dobu koncertu vím, kde jsem, ale nepřemýšlím nad tím.

Jsou nicméně vzácné chvíle, kdy takříkajíc odletím, abych si s intenzivně radostným pocitem uvědomil, že je mi všechno opravdu jedno, protože jsem jenom s hraním a pěveckým výrazem. A přiznám se, že je to stav, do kterého se rád dostávám, dokonce se do něho dostávat chci.

Obecně ale při koncertech cítím silnou koncentraci na práci. Nemám v hlavě nic jiného než to, co právě dělám. A pokud to trvá hodinu a půl, je to dar. Když koncert skončí, jsem chvilku příjemně unavený, ale cítím se pořád skvěle. Vyčerpávající to není.

Vyvíjejí se během vašich vystoupení s kapelou Illustratosphere nějak původní studiové tvary písniček?

Vyvíjejí, ale není to moc slyšet. Je to něco, jako když člověk recituje báseň. Její verše a sloky se nezmění, ale pak přijde okamžik, kdy ucítí, že to z něho proudí, že našel správný rytmus, dynamiku a je s takovou formou spokojený. Není to objektivní, je to ryze subjektivní, nicméně k takovému pocitu směřujeme při koncertech i my.

Pokud má píseň tempo, intenzitu nebo dynamiku, kterou má mít, a ten pocit je kolektivní, docházíme k jejímu kýženému tvaru. Je dobré se k němu pak při dalších koncertech přibližovat.

Každá skladba má podle mě interpretační ideál a na pódiu se k němu snažíme dostat. Míříme k okamžiku, kdy nám řemeslo a mozky přestanou házet klacky pod nohy. Připouštím ale, že se to vždycky nepodaří.

Foto: Pavla Hartmanová

Když tedy při koncertech míříte k ideálu provedení skladby, chápete její podobu na albech jako polotovar?

Do jisté míry ano. Řadu z nich nahráváme, aniž bychom je měli z koncertů takříkajíc osahané. Ale součástí plánu našeho nadcházejícího turné je zahrát si některé nové skladby dřív, než je nahrajeme na album. Chceme tím dosáhnout toho, aby pak šly na desku zpracované a natrávené a my se je mohli pokusit zachytit v tom ideálním stavu.

Absolvoval jste během své kariéry koncerty, ke kterým se v mysli rád vracíte?

Bylo jich několik, i když se většinou vracím jen k jejich fragmentům. Pamatuju si například okamžiky, kdy jsme s kapelou chytili písničku za správný konec a podařilo se nám ji nastolit tak, že jsme se k té laťce při následujících vystoupeních rádi přibližovali nebo jí dosáhli.

Rád vzpomínám na hraní s Dominikem Millerem, s Bobbym McFerrinem – znamenala pro mě důležitá poznání. Pamatuju si i koncerty v pražské Lucerně s kapelou J. A. R., koncerty se skupinou Alice, stejně tak vystoupení s Robert Balzar Triem. Většinou to souvisí s tím, že na nich byl mimořádně dobrý zvuk, anebo jsem si během nich něco zajímavého nebo formativního uvědomil. Zkrátka, když jsem si zahrál.

Vzpomínám na koncerty s různými jinými tělesy, které byly výjimečné, protože byly jednorázové. Vzpomínám si také na pár vystoupení, která jsem absolvoval pod vlivem návykových látek. Některé ty vzpomínky se objevují jakoby znova, jiné postupně blednou, no, však víte...

S kapelou Illustratosphere jste nevydal album už pět let. Na kdy chystáte nové?

Náš plán je vydat ho na konci roku 2018 nebo v první polovině roku 2019. Ale znáte to... Když jsme chystali poslední desku se skupinou J. A. R., s přestávkami jsme na ní pracovali tři roky. Její kvalitu to nijak nezmenšuje, naopak. Takže až to bude, tak to bude. Naše svoboda v tvorbě, kterou teď máme, je blízká čisté svévoli. Zodpovídáme se jen svým hrdinům a trochu trneme, jak to dopadne.

Umíte noty?

Neumím, v tom jsem negramot, lidový vypravěč. Mám ale kolem sebe lidi, kteří je ovládají dokonale, a to je fajn. Pravda, naše komunikace někdy trochu drhne, protože na mě občas mluví jazykem, kterému nerozumím, a já jim naopak dávám informace, které pro ně nejsou ve správném kódu, což věci prodlužuje, ale to se nedá svítit.

Čím na nadcházejícím turné kromě provedení nových skladeb ještě překvapíte?

Bude s námi hrát nový bubeník Martin Valihora. A minimálně na pražském koncertě se spojíme s výtvarníkem Romanem Týcem a připravíme nějaké projekce.

V posledních týdnech se hovořilo o návratu skupiny Sexy Dancers, ve které jste působil na konci devadesátých let. Loni v prosinci jste hráli na jedné soukromé akci. Představíte se i veřejně?

Ten soukromý koncert byl velice příjemný, a tak si myslím, že si letos na podzim párkrát zahrajeme. Všichni v kapele jsme si navzájem udělali radost a rádi bychom to ještě zopakovali.

Foto: Pavla Hartmanová

Proč se vlastně Sexy Dancers v roce 2000 rozešli?

Z mého pohledu k tomu vedly čtyři hlavní důvody, bez nároku na pořadí. První byl ten, že jsme kupodivu vytvořili repertoár, jenž jsme jako interpreti mentálně nezvládli. Sami v sobě jsme předběhli dobu, já tedy jistě.

Druhý důvod byl, že jsme měli rytmiku, která si nesedla. Nedařilo se nám proto živé hraní. Třetí věc, která úzce souvisí s tou první, je, že mi tehdy začaly vypovídat službu mozek a soudnost a já o sobě začal zjišťovat zvláštní věci. Jednou z nich byl dojem blížící se jistotě, že jsem z trochu jiného těsta, než by měl sexy tanečník být, což rozhodně situaci spíše dále komplikovalo. Stud je prevít, nejistota rovněž, obával jsem se, že jsem spíše sportovec než hudebník.

Potřeboval jsem se v sobě dopátrat nějakých hlubších pravd, takže jsem nebyl s to, což už dnes jsem, přistoupit k naší tvorbě jako k materiálu, který bych měl jenom dobře odprezentovat a tu prezentaci si náležitě užít. Myslím si, že jsem své tehdejší zpěváctví, nikoli zpívání, bral mnohem vážněji, než si zasloužilo.

Čtvrtý důvod byl, že se existence Sexy Dancers nejlépe nepotkala s existencí J. A. R. Docházelo k drobným pnutím a třením, která nikomu neudělala dobře.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz:

Výběr článků

Načítám