Dagmar Pecková: Nepovažuju se za operní pěvkyni

Zpívala jsem už ve skladbách z dvacátého a jednadvacátého století, v některých v premiéře, ale nikdy jsem je nenahrála. Pokud tedy jde o album, respektive studiovou nahrávku, pak je to určitě můj největší experiment.

Poznali jsme se v roce 2015 při spolupráci na árii pro divadelní inscenaci Tří mušketýrů v Klicperově divadle v Hradci Králové. Režisérem byl David Drábek a Darek napsal hudbu. Árie vznikla, a protože jsem nemohla přijet na premiéru, dorazila jsem v létě do Hradce na divadelní festival.

S Darkem jsme si povídali a ukázalo se, že si v životních, politických i uměleckých názorech rozumíme. Neustále hovořil o albu Hříšnice, které vyšlo v březnu 2015. Líbil se mu koncept skladeb o hrdinkách antické mytologie. Potom mi řekl, že už dlouho nosí v hlavě projekt týkající se příběhů slavných obrazů a že by k němu potřeboval školený hlas, jenž by jeho skladby nazpíval. Lákalo mě, že budu mít v repertoáru písně napsané pro mě a budu jim moci vtisknout prvotní tvář.

Domluvili jsme se, že budu zpívat klasicky, tedy tak, jak se zpívat má. Vyloučili jsme výrazové prostředky, jako jsou chraptění, hekání nebo vzlykání, protože to všechno se dá vyjádřit barvou hlasu.

Kromě operního zpěvu, který činí v mé kariéře nějakých pětatřicet procent, jsem také zpívala klasické písně, ať už s klavírem či orchestrem. Ten obor se nazývá deutsches Lied, německá píseň, a zahrnuje skladby od Mozarta, Schumanna, Schuberta, Wagnera, Strausse či Mahlera.

Myslím si, že jsem v tom byla dobrá, dokonce jsem se s nimi dostala do Carnegie Hall v New Yorku. A zpívám i oratoria, která se také neinterpretují operním způsobem.

Jsem sice na veřejnosti vnímána jako operní pěvkyně, ale sama se za ni nepovažuju. Proto jsme se s Darkem pro naše skladby dohodli na krásném, ničím nezatíženém klasickém zpěvu.

Nedovolila bych si hovořit Darkovi do jeho skládání, koneckonců The Magical Gallery je jeho projekt. Mým jediným přínosem písním bylo to, aby byly texty písní nazpívány pokaždé v řeči malířů, kteří byli autory obrazů, kterých se týkají. A tak je album nazpívané italsky, francouzsky, německy a anglicky. Texty napsali rodilí mluvčí a jsou v nich příběhy obrazů nebo promlouvání k nim.

Když se já sama dívám na obraz, potřebuju si na něj udělat vlastní názor. Vysloveně nesnáším, když mi někdo vnucuje informaci o tom, co na nich je. Jejich symboliku si ráda najdu sama, a totéž umožňují naše skladby posluchačům.

To, jak Darek obrazy hudebně vyjádřil a jak já pojala obraz, text a zpěv, určitý názor nabízí. Posluchač si nicméně stejně vytvoří svůj. Skladby jsou velmi meditativní, takže prostor pro vlastní názor v nich je. Důležité je, aby se lidé na obrazy při jejich poslechu dívali.

Líbí se mi díla z období renesance, baroka i jiných, ale nejvíce obdivuju moderní umění. Mám doma tři obrazy českého autora Dominika Mareše. Jsou to velká plátna, na která se dokážu dlouho dívat. Inspirují mě a vždycky v nich objevím něco nového.

Syn mi říká, že jsem depresivní, když si taková díla pověsím na zeď. Já mu vysvětluju, že je důležité si v nich něco najít. Také si myslím, že umělcova deprese je velice přínosná věc, i když to zní dost hrozně. Z vlastní zkušenosti vím, že překonat depresi je velice těžké, ale v tom období se v hlavě objeví spousta zajímavých věcí, které by měl svět poznat.

Naším hostem bude Epoque Quartet, jenž s námi album nahrál. Na začátku večera odehraje svůj blok a potom se přidá k Darkovi a ke mně. Bude to audiovizuální koncert, obrazy, o nichž jednotlivé skladby jsou, divákům ukážeme. Tenorista Richard Samek, který se mnou na albu zpívá, má sice v termínu koncertu závazky v zahraničí, ale přítomen bude v projekci.

Napětí cítím pořád. Nechci si neustále stěžovat, ale v dnešní době panuje všeobecná domněnka, že kultura jako taková vlastně není potřeba, a když tu je, tak si na sebe musí vydělat. Je to samozřejmě naprostý nesmysl, protože by se to muselo udělat jen na úkor vysokého vstupného, což si lidé, pro které chci festival v Chrudimi dělat, nemohou dovolit. A nebezpečnou myšlenku, že lepší než kultura je pro obyčejného člověka zábava, si snad raději nechci připustit.

V loňském roce se našemu spolku Zlatá Pecka podařil opravdu exkluzivní festival a já očekávala, že to chrudimští radní ocení. Slova díků se nekonala a odměnou nám bylo snížení dotací se slovy, ať si na sebe vyděláme.

Kultura je přece dotovaná od doby, co existuje. Podporovali ji šlechtici, radní nebo mecenáši. My naštěstí mecenáše máme, takže věřím, že i se sníženou dotací budeme moci akci uskutečnit. Podotýkám, že s Petrem Drahošem a jeho manželkou, kteří se na organizaci akce podílejí největší měrou, pracujeme bez nároku na honorář.

Bude věnovaný řecké sopranistce Marii Callasové. Proběhne na něm premiéra divadelní hry Terence McNallyho Mistrovská lekce. Autor se byl na začátku sedmdesátých let podívat, jak Callasová učí v New Yorku. Napsal o tom hru, a já se teď učím hlavní roli. Režisérem bude Petr Mikeska. Mimochodem, dám ruku do ohně za všechno, co Callasová v té hře říká. Cítím to úplně stejně.

Na Zlaté Pecce proběhne i koncert Fenomén Maria Callas, na kterém osm pěvkyň zazpívá to, co ona byla schopná zazpívat sama. Dnes už to nikdo nedokáže. Otevřeme výstavu fotografií Marie Callasové, promítneme její životopisný film a Jiří Černý nám slíbil, že už v červnu ji v Chrudimi představí ve svém pořadu Antidiskotéka. Vystoupí také Epoque Quartet, skupina The Tap Tap, absolventka mých loňských hudebních kurzů Marie Svobodová a další.

Může se vám hodit na Zboží.cz: