Článek
Mnohdy vypluje na povrch, že ani vztahy mezi umělci samými nebyly nejrůžovější, dokonce přetrvávaly pocity křivdy. Postupně tak budeme moci nahlédnout do zákulisí děl jako jsou Truffautův Jules a Jim, Tatiho Můj strýček, Godardovo Pohrdání, Wilderovo Někdo to rád horké, Polanského Tess nebo Carného Děti ráje.
Tento týden – ve středu 20. a v neděli 24. ledna - uvidíme dokumenty věnované jednak kdysi skandálnímu Poslednímu tangu v Paříži, jednak slavnému protiválečnému dramatu Řím, otevřené město. První, vysílaný pozdě v noci, zkoumá dopad otevřeného zobrazení sexuality na počátku 70. let.
Nebylo to ovšem spodobnění samoúčelné, protože dokládalo duchovní krizi člověka, jenž ztrácí jakékoli zábrany i city. Tehdy mladičká herečka Maria Schneiderová vzpomíná na režiséra Bertolucciho dodnes ve zlém, neschopna mu odpustit, že ji - aniž co tušila - přiměl k natočení dodnes šokujících výjevů. A režisér si naopak vybavuje, jak se ostýchal před tehdy světoznámou hvězdou Marlonem Brandem.
Drama Řím, otevřené město
Druhý z dokumentů, uváděný o nedělním dopoledni (to bude pravidelný vysílací čas), rozebírá okolnosti, za nichž na samém konci války natáčel jeden ze zakladatelů italského neorealismu Roberto Rossellini drama Řím, otevřené město, kde vypodobnil širokou škálu odboje, počínaje knězem a konče komunisty.
S překvapením zjistíme, že mu mnozí nedůvěřovali, protože nedávno natočil několik snímků, opěvujících fašistický režim. Podobně jako řada budoucích veličin poválečné kinematografie (Vittorio De Sica, Michelangelo Antonioni...) se neprotivil idejím fašismu.
Teprve brutální německá okupace vnesla zásadní změnu do myšlení těchto dosud konformních lidí. Ostatně si všimněme, že zodpovědnost za válečné hrůzy - a s takovým vyzněním pracuje i Řím, otevřené město - byla dlouho, až do 70. let, přičítána hlavně Němcům.