Hlavní obsah

Čtyřiapadesáté mezinárodní výtvarné bienále v Benátkách jako bilance krize

Právo, Peter Kováč
Benátky

Čtyřiapadesáté Benátské bienále, které je otevřeno až do konce listopadu, se moc nepovedlo. Nejstarší světová bilance výtvarného umění vypadá jako jedno velké smetiště vyčpělých nápadů a uměleckých idejí, skrumáž kuriozit a pouťových atrakcí typu strašidelných zámků, kde člověk neví, co se na něj ze tmy vynoří.

Foto: Peter Kováč, Právo

Lee Yongbaek, Sebevražda, 2008; plastika v korejském pavilónu byla variací na Michelangelovu Pietu.

Článek

Vše působí jako přehlídka divadelní scénografie, občas pokleslé úrovně. Nejvíce mě zaujali vycpaní holubi, které na trámech v mezinárodní expozici po stovkách rozvěsil Maurizio Cattelan v instalaci Turisti.

Škoda, že nebyli živí, pane Cattelane, jako kdysi váš osel, kterého jste v roce 1993 ustájil v newyorské Galerii Daniel Newburg a získal si tím pozornost senzacechtivých novinářů. Vaši holubi by nyní sehráli produktivnější roli. To, co bylo na akci shromážděno, by si zasloužilo, aby to někdo i pokálel. Tím by se toto umění ozvláštnilo a lépe medializovalo.

Světlo může být hmotné

Jsou samozřejmě výjimky, a to kreativní osobnosti. Jako vždy byl skvělý Američan James Turrell, který experimentálně pracuje se světlem a barvou. Tentokrát předvedl, že světlo může být hmotné, že v mysli člověka dovede vyvolat iluzi něčeho, co reálně neexistuje, jako je třeba barevná stěna.

Zklamáním byla naopak fotografka Cindy Shermannová, jejíž stálé převleky, v nichž fotí sama sebe, působily jako opakující se manýra.

Záchranou bienále nebyly ani národní pavilóny. Bylo v nich víc kulis než uměleckých děl. Do britského pavilónu byl vestaven turecký vybydlený činžák, takže divák neustále zakopával o harampádí a divil se, jak se v něčem takovém dá žít. Šokující podívaná, jenže Ilja Kabakov něco podobného vystavoval už v Kasselu v roce 1992. Tenkrát to byly záchodky, které si ruská rodina provizorně upravila na byt.

Vystoupení Francouzů, Němců i Rusů bylo téměř nečitelné, kreativitu jsem marně hledal i v dalších pavilónech. Bylo v nich však hodně proklamací a politiky, oslava arabského jara u Egypťanů, renesance židovství u Poláků i komiksový výsměch světové politice od papeže Benedikta XVI. až po prezidenta Obamu u Venezuelanů.

Co znamenal převrácený tank před pavilónem USA, jsem nepochopil. Jen jsem zalitoval nepřítomnosti Davida Černého, který by to celé jistě rád natřel Američanům na růžovo.

Do všeobecné nudy se trefil i Dominik Lang s expozicí v českém pavilónu. Vzal sochy svého otce, který nedělal nic jiného než výtvarnou sorelu 50. let, a poskládal z nich konceptuální instalaci, která neurazí, ale ani nenadchne.

Zklamání Benátkami možná pramení z iluzí, které o přehlídce po léta mám. Nové poválečné bienále bylo totiž založeno jako demokratická přehlídka, kde každý stát ve svém pavilónu mohl vystavovat to, co považoval v uplynulém období za nejzajímavější.

Spiknutí kurátorů s podobným vkusem

Nikdo však nepočítal s globalizací. Současná bilance je tak spiknutím kurátorů, kteří vybírají umělecká díla. Ti mají podobný globální vkus, upřednostňují ideje před uměním, libují si v estetickém stereotypu a hovoří stejným jazykem, jenž je obecně prakticky nesrozumitelný.

Nevytáhla se ani porota, která dvě hlavní ceny udělila pavilónu Německa a Christianu Marclayovi. V německém pavilónu byl vybudován podle projektu Schlingensiefa divadelně-pouťový Chrám strachu a Marclay v mezinárodní expozici zřídil kino, v němž pouštěl záběry z hollywoodských filmů. Obojí by se spíše hodilo na Pražské Quadriennale.

Nejvíce mě letos naopak zaujali výtvarníci v pavilónech Japonska, Jižní Koreje a Saúdské Arábie. Zvláštní bylo poselství Číny v benátském Arzenálu. V rozpadající se skrumáži přepravních kontejnerů byl vybudován světlý tunel vyzdobený čínskými znaky. Vize toho, co možná přijde.

Související témata:

Související články

V Berlíně se na umění stojí fronty

Výstava italského renesančního portrétu, kterou pořádá berlínské Bode Museum a newyorské Metropolitní muzeum, je úžasná a oprávněně na ni stojí fronty diváků.

Výběr článků

Načítám