Článek
Coldplay se zřejmě při přípravě současného turné rozhodli, že diváky prostě posadí na zadek stůj co stůj, ostatně mají na to peněz jako šlupek i dostatek cen Grammy a Brit Awards, takže trocha megalomanie jim musí projít. A prošla. Třicetitisícový dav na vyprodaném slávistickém stadionu se od začátku nechal ochotně a radostně zasáhnout každou střelou, kterou kapela, lépe řečeno produkce vypálila ze svých těžkých kalibrů. A že se s tím nepárali.
Rachejtle, světýlka, konfety, lasery...
Ohňostroj spustil rovnou na první skladbu Hurts Like Heaven, při následující In My Place se na návštěvníky začaly spouštět mraky konfet. Jenže to se lidé ještě nestihli vzpamatovat z toho, že náramky, které vyfasovali u vchodu, jsou důvtipně na dálku do rytmu rozsvěcovány, což z davu na ploše i na ochozech udělalo jeden obří, pulsující světelný roj. Efekt to byl strhující a příznivcům kapely dodal jistě extatický pocit, že se svým světýlkem jsou tak nějak součástí toho všeho. Na začátku písně Lovers in Japan pak přišlo na řadu další eso – lidem nad hlavami začaly poskakovat nafukovací balóny nesoucí na sobě sprejem nastříkané nápisy. A bylo jich opravdu hodně.
Zpěvák britské skupiny Coldplay Chris Martin při koncertu, který se 16. září uskutečnil na fotbalovém stadionu v pražském Edenu.
Naštěstí kapela nakonec dokázala udržet pozornost, chvílemi se ale vkrádal nepříjemný pocit, že je vlastně jedno, co zrovna hraje, protože dneska jsme tu všichni na světýlka a balónky.
Snaha strhnout obecenstvo hned od začátku byla znát i na výběru skladeb. První série byla totiž spíš výletem do minulosti. Zazněla například hitová Yellow z debutového alba Parachutes, které ovšem jinak zůstalo nepochopitelně opomenuto. Více prostoru dostaly věci z druhé desky A Rush of Blood to the Head, zaujala zejména razantně provedená God Put a Smile Upon Your Face s poctivým bigbítovým randálem na konci.
Britská skupina Coldplay při koncertu, který se 16. září uskutečnil na fotbalovém stadionu v pražském Edenu.
Jakmile se ale kapela dostala k novinkám z alba Mylo Xyloto, Coldplay si opět začali pomáhat „moderními technologiemi“. V praxi to může znamenat například to, že když nemám po ruce zpěvačku Rihannu, aby si se mnou střihla duet Princess of China, pustím prostě předtočený záznam doprovázený synchronizovaným klipem. Tenhle trik použili U2 s Lou Reedem už před dvaceti lety na turné k Zooropě, ale evidentně pořád zabírá. Jak kontrastně proti vší té naefektované blýskanici působilo, když se kapela sešla na konci mola kolem zpěváka Chrise Martina, který u pianina citlivě přednesl intimní zpověď Warning Sign o lítosti nad míjením se s blízkou osobou.
Bono je mrtev, nechť žije Martin
Chris Martin je buď dokonalý profesionál a výborný herec, nebo si pražské vystoupení a oddaností prýštící publikum skutečně vychutnával. Jako správná rocková hvězda naběhal za večer pár kilometrů, a přitom tam intonačně celkem spolehlivě sázel své naléhavé melodické refrény, v nichž haleká jak na širé anglické pastviny, což má své nepopiratelné kouzlo. Když ve skladbě Viva la Vida zpívá o tom, že starý král je mrtev, nechť žije ten nový, představa Martina střídajícího na trůnu zasloužilého umělce Bona je nabíledni.
Když se kapela na první přídavek nečekaně objevila na improvizovaném pódiu na druhé straně stadiónu k jakoby akustickému bloku, skladbu Speed of Sound začínala nadvakrát, protože Martin se tak dobře bavil, až to zkazil. Dohadování, odkud se věc znovu zahraje a kdo začne, přinesla do celého toho hi-tech soukolí příjemně lidský závan zkušebny.
Zpěvák britské skupiny Coldplay Chris Martin (vlevo) a kytarista Jon Buckland při koncertu, který se 16. září uskutečnil na fotbalovém stadionu v pražském Edenu.
Závěr už se ale opět striktně řídil pečlivě připraveným scénářem. Zpátky na hlavním pódiu Coldplay vygradovali svou performanci hybným kouskem Clocks a hřejivou baladou Fix You, načež opět začaly prskat rachejtle a střílet lasery a na pěti obřích kruhových terčích nad pódiem se míhaly roztodivné tvary v pestrých barvách. Poslední kousek Every Teardrop is a Waterfall kapela opět na konci zahustila rockerským rámusením, ale přesně odměřeným, protože s posledním úderem bicích všechno v témž okamžiku zhaslo a ztichlo.
Návštěvníci odcházeli spokojeni a ještě dlouho po skončení produkce vyřvávali melodický motiv ze skladby Viva la Vida. Za své peníze dostali působivý a dokonale propracovaný audiovizuální zážitek a asi by je nenapadlo cítit se jako po vystoupení kouzelníka, který jim vlastně nepředvedl nic jiného, než provařené triky s kruhy a králíky v klobouku. My, kteří jsme si před 12 lety u debutu Parachutes říkali hurá, do mainstreamu vstupuje zajímavá kapela, si dnes můžeme akorát povzdechnout: no jo, holt rachejtle jsou rachejtle.