Co Thomas Bernhard nenapsal

Hra v takřka reálném čase zaznamenává rodinný oběd tří sourozenců u příležitosti návratu bratra Ludwiga z psychiatrické léčebny ve Steinhofu. A během oběda vyhřezávají hluboko zasuté běsy vztahů plných nenávisti, lásky, zloby i výčitek.

Autorka bernhardovské monografie Zuzana Augustová mluví ve stati v programu k inscenaci o tom, že to, co v textu napsané není, je stejně důležité, jako to, co v něm je.

A právě tento rozměr dává hercům příležitost vyjádřit napětí mezi oběma rovinami, tím, co je zjevné, a tím, co pouze tušené. Bernhardův text je jako ponorná řeka plná černých děr.

Režisér Daniel Špinar vyvedl bernhardovský tok z podzemí a učinil z něj divokou řeku v zábavním aquaparku. Na scénu se zlatými balónky ve tvaru Willkommen (Vítej!) se vchází krbem s umělými plameny a bubeník na scéně má ďábelskou tvář. Peklo pro ty, kteří by snad váhali. A sourozenci svádí své souboje v dravé nadsázce mezi stand-up comedy a kabaretem.

Mladší sestra Ritter Zuzany Stivínové v efektní flitrové róbě vlaje po scéně v permanentním rauši, Ludwig Saši Rašilova je stylizovaný do kašpárka s hitlerovskou patkou, za nímž lze jen stěží vyčíst tragiku postavy.

Nejblíže k bernhardovské dvojlomnosti má starší sestra Dene Lucie Juřičkové, jejíž bezbřehá péče se už dávno zvrhla v nesnesitelné opatrovnictví.

„Je to jen malá etuda“, říká o jednom ze svých hysterických výstupů Rašilov alias Ludwig či Voss. A ve výsledku inscenace opravdu připomíná zřetězení etud či sólových výstupů. Niterných poloh Bernhardova textu se ale dotkne jen výjimečně.

Špinarova režie pojmenovává vše přímo (ilustrativní a zbytečná je zejména hra s portréty) a tím hru zbavuje tajemství i napětí, jež měla Pitínského inscenace v Divadle Na zábradlí.

Není tragigroteskní, spíš jen zábavná. A to ještě jen pro ty, kteří na její jazyk přistoupí. Pro milovníky Bernhardova textu to ale nejspíš bude dost obtížné.