Článek
Jak se ti skládala hudba k loutkové pohádce, což je přece jen dost specifický žánr?
Jedním slovem – parádně. Bavilo mě to a šlo to kupodivu celkem hladce. Nejdůležitější asi bylo, že jsme našli s Radkem (Beranem) společnou hudební řeč. Respektive, že jemu byla sympatická ta moje. Nemám sice srovnání se skládáním hudby ke hraným filmům, ale loutkový film je specifický tím, že loutky mají už ze své podstaty konstantní výraz a veškeré emoce se sdělují prostřednictvím hlasu anebo právě hudby.
Cítil ses nějak ovlivněně jinými tvůrci, kteří skládali hudbu k loutkovým filmům, ať z těch novějších, jako byli tvůrci Fimfára, nebo Václav Trojan, podepsaný pod Bajajou a Snem noci svatojánské?
Ani ne, řekl bych. Možná nejvíce jsem byl ovlivněný Janem Hammerem a jeho geniální hudbou k pohádce Šíleně smutná princezna, kterou složil ve svých sedmnácti letech! Tomu se ani nechce věřit. Je to borec. A bylo to hlavně proto, že to u nás doma okolo Vánoc, kdy jsem tu hudbu k Malému Pánovi skládal, pořád hrálo dokola. Děti si oblíbily pohádku i soundtrack.
Hudba k filmu nutí k podřízení se obrazu a náladě. Nesvazovalo tě to někdy?
Naopak, zadání a určité omezení je vždycky dobré. Aspoň je od čeho se odrazit. Nejhorší je vždycky nepřeberné množství cest.
Jak ses vyhýbal úskalí přílišné ilustrace, kdy hudba jen dotváří náladu a přesně podle ní se mění?
Tohle jsem moc neřešil. Buď pro mě ta situace funguje, anebo ne. Dal jsem hodně na první dojem. Ono je to vlastně dost jednoduché. Je jen potřeba mít neustále nad svou hudbou určitý nadhled a umět i nepoužít nějaký nápad, co se vám třeba hodně líbí, ale s obrazem to moc nefunguje. To je to nejdůležitější a nejtěžší zároveň.
Neměl bys chuť s odstupem ještě něco předělat?
To je jasný, že měl. Dokonce už na zkušební projekci. Problém byl v tom, že jsem hudbu skládal pouze na obraz bez ruchů, které jsou u takového typu filmu celkem zásadní, a na pracovní dialogy. Tedy jakýsi polotovar. Hudbu jsem dělal tak, aby fungovaly situace teď a tady bez možnosti porovnání s finálním mixem. Je tam pár míst, kdy by mohla být hudba řidší, protože se trochu mele s ruchy. Někde bych naopak nechal víc mluvit hudbu a méně ruchy, ale to už nebylo v mé kompetenci. Film je složitý organismus a já jsem byl jen jednou složkou.
Jak jsi zvládal orchestraci?
Aranžovat orchestr a rozepisovat pro něj party neumím. Pozval jsem ke spolupráci Marka Doubravu, který to udělal krásně. Měl jsem jen vymyšlené hlavní melodie a harmonie. Posílali jsme si party emailem a společně ladili. Důležitá byla i komunikace s orchestrem přes prvního houslistu Jirku Partyku, který nahrál jeden krásný dojemný sólový part do smutné písně cesty.
Snažil ses nějak postavy hudebně odlišovat?
Samozřejmě. Ke každé postavě jsem si přiřadil nějaký zvuk nebo nástroj. Jak víme, u filmové hudby hodně funguje, když se jednotlivé nálady nebo témata v průběhu filmu opakují, ale třeba s drobnými změnami, nebo se hýbe nástrojovým obsazením. S tím jsem také dost pracoval.
Využil jsi v Malém pánovi i nějaké zkušenosti z tvorby pro kapelu?
Asi nejvíc v hlavní písničce, která zní v závěrečných titulcích. Chtěli hitovku, kterou si budou děti zpívat. Scenárista Lumír Tuček napsal jednoduchý, hodně rytmický a zpěvný text. Šlo to celkem rychle, až jsem byl překvapen. Moje děti si to začaly zpívat hned, tak snad to bude bavit i ty ostatní.
Jak se ti jako výtvarníkovi líbila výtvarná stránka filmu, o kterou se postaral František Skála? Neměl jsi chuť do ní mluvit?
Mně se líbí moc. Nejdříve byly tendence oslovit k výtvarné složce více lidí. K první schůzce jsem byl pozván s Petrem Niklem i jako výtvarník, ale pak se to takhle vykrystalizovalo a myslím, že to je nakonec ku prospěchu celé věci. Franta je hračička po tátovi, loutky jsou půvabný a díky výborné kameře je film podle mě i dost vizuálně působivý.