Článek
Netuším, jak je to s generační hudbou dnešních teenagerů, ale bigbeat v sobě skrýval od svých počátků vedle hudební ještě důležitou mravní složku. V 60. letech se formoval na vlně generačního vzdoru dorůstající válečné a těsně poválečné generace a jako každá nová vlna odmítal konformitu.
Pro pravověrné hudebníky i fanoušky tak vedle umělecké kvality hrála vždy roli také stavovská čest interpretů. Kdo si jednou zadal s komercí, podbízivostí hudebního středního proudu, nebo dokonce s establishmentem, byl z rockové rodiny vyobcován.
To se Hladíkovi stát nemohlo. Jako by se ho pokušení, jimž podlehla spousta jeho generačních souputníků, vůbec nedotkla. Z každého projektu, na němž se podílel, je cítit snaha o hledání nových cest, výrazových prostředků a především velká pokora před hudbou jako takovou.
Ač zapřisáhlý rocker, inspiraci čerpal z nejrůznějších stylů. Fúzoval s jazzem, vážnou hudbou, hrál s bluesmany i folkaři, spolupracoval s množstvím obdivuhodných hudebníků, kteří podobně jako on upřednostňovali originalitu před komerčním úspěchem. Ani jako lídr Blue Effectu se nestavěl do role frontmana typu Jeffa Becka, Santany nebo Satrianiho, vždycky sloužil celku.
Tak se stalo, že zatímco rockoví fanoušci vzývali Hladíka jako kytarového krále, většina ostatních od něj dost možná neslyšela víc než onu hezkou „etudu“ s názvem Čajovna.
Kytarista, kterého kdysi vyhodili z pražské konzervatoře pro přílišný obdiv k západním hudebním směrům, před pár lety prohlásil, že Češi nemohou v rocku nikdy srovnat krok s britskou a americkou scénou. Prostě proto, že jejich hudební tradice, cítění i melodika jsou jiné. Pokud chtějí světové hudbě něco dát, měli by zalovit spíš v pokladnici vlastního folklóru. I z toho je vidět, jak nepředpojatě a sebekriticky dokázal o hudbě uvažovat.
Přes veškerou neokázalost, s níž Hladík žil, hrál a skládal, budiž hlasitě řečeno, že odešla hvězda první velikosti.