Článek
Výstavu otevírá klasický portrét od Vojtěcha Hynaise, který je prezentován veřejnosti vůbec poprvé. Nevelká olejomalba s názvem Portrét dámy v klobouku se loni na jaře dražila v Praze, kupec za ni zaplatil celkem 1,51 milionu korun.
Kdo je mladá žena na plátně, není známo, ale její jemná oválná tvář se nápadně podobá slavné francouzské herečce Sarah Bernhardtové. Domněnce nahrává i skutečnost, že Hynais obraz signoval v Paříži roku 1881. Ve francouzské metropoli od roku 1878 studoval, a umělkyni tedy mohl osobně znát. Blízkou společnost jí teď na Hradě dělá kubistický portrét Dáma ve slaměném klobouku od Antonína Procházky z roku 1922.
Václav Špála: Jirka v trenýrkách.
„Zatímco Hynaisova malba je vrcholné salonní dílo, Procházkův portrét je specifickou formou českého kubismu. Vznikly v rozmezích pouhých čtyřiceti let, a tak na nich můžeme ilustrovat, jak velký progres za tu dobu udělalo evropské i české umění,“ vysvětluje malíř Ivan Exner, člen spolku Mánes, proč se právě tato dvojice obrazů stala symbolem výstavy.
Připravil ji společně s historikem umění Michaelem Zachařem, podobně jako dvě předešlé přehlídky věnované krajinomalbě a impresionismu.
Samotnou expozici kurátoři otevírají malířem Antonínem Machkem, který podle Zachaře už počátkem 19. století tvořil na úrovni srovnatelné s evropskou tvorbou. Dále pak pokračují obrazy Josefa Mánesa a jeho následovníků, především z generace Národního divadla, k níž patřili Mikoláš Aleš, František Ženíšek či už zmíněný Vojtěch Hynais.
Josef V. Hellich: Božena Němcová.
Vystavena je i jedna z nejslavnějších podobizen českého umění, a to Boženy Němcové od Josefa V. Hellicha. Obraz vznikl na popud básníka Františka L. Čelakovského pro Staňkův vlastenecký salon v roce 1845. Spisovatelka je na něm zachycena ve večerních šatech, které ji pro tuto příležitost pravděpodobně zapůjčila paní Staňková. „To není můj obyčej, ale gusto Staňkových,“ psala v dopise přítelkyni.
Po vzniku samostatného Československa malbu koupil prezident T. G. Masaryk pro tzv. národní fond, s jehož pomocí se snažil navázat na dávnou slávu hradní obrazárny založené císařem Rudolfem II. Krásná spisovatelka potom zdobila prezidentskou pracovnu na pražském Hradě, kde ji zachytil i fotograf Josef Sudek.
Dvěma velkými celky jsou na výstavě zastoupeni Max Švabinský a mistr autoportrétu Ludvík Kuba, výrazný podíl tu mají autoři inspirovaní především francouzskými vlivy, jako byli František Kupka, Jan Preisler a představitelé české moderny Emil Filla, Antonín Procházka, Bohumil Kubišta či Václav Špála. Ze surrealistů je zastoupena tvorba Jindřicha Štyrského, Toyen, Josefa Šímy či Adolfa Hoffmeistra.
Výstava mimo jiné ukazuje, jak s příchodem moderny přestává u portrétu jako disciplíny dominovat reprezentativní funkce a stále víc se v něm odráží snaha umělce o osobité formální ztvárnění, na němž mají podíl i různé inovátorské techniky. Například už zmíněný Procházkův portrét Dámy ve slaměném klobouku je enkaustika, ale autor použil i písek. Častěji než dřív také vznikají autoportréty.
K některým dílům se pojí i zajímavé příběhy. „Od Josefa Čapka je tu obraz Nevěstka, který pochází z majetku Františka Halase. Také v několika dalších případech jde o díla, která vlastnili zajímaví lidé,“ upozorňuje Michael Zachař.
Jedním z nich je autoportrét Bohumila Kubišty, který visíval v pracovně Emila Filly. Malbě chybí horní část, a tak bezhlavé torzo působí poněkud děsivě. „Zatím nevíme ani to, kdo a kdy obraz uřízl ani kde skončil zbytek,“ vysvětluje.
Zaujmou i dva portréty od Josefa Jíry, který proslul hlavně jako krajinář. Na jednom zachytil svého uměleckého kolegu, profesora Jana Baucha, na druhém spisovatele Bohumila Hrabala.
Jak s lítostí zmiňuje Ivan Exner, v kolekci přesto chybí některá významná díla, která jsou v majetku Národní galerie: „Měli jsme zájem půjčit si některé důležité věci z jejích sbírek, jak od Bohumila Kubišty, tak třeba Vratislava Nejezchleby, ale bohužel se to nepodařilo.“
Čím blíže dnešku, tím užší výběr si kurátoři vzhledem k rozsahu výstavy a zachyceného období mohli dovolit. Ze současných tvůrců jsou podle Zachaře přesto prezentováni jak umělci starší generace, tak středního věku i třicátníci, přirozeně hlavně členové spolku Mánes.
„Jde skutečně jen o úzký výběr jmen, víc nebylo možné. Z nejmladších je tu třeba Jiří Houska, který se na portrét specializuje,“ dodává. Výstava potrvá do 22. března. K dispozici jsou průvodce i katalog.