Článek
Ceny za jeho obrazy na mezinárodním trhu s uměním už překonaly magickou hranici 10 miliónů dolarů. Zhang Xiaogang k letošním šedesátinám připravuje tři retrospektivy, jednu v New Yorku a dvě v Číně.
Nejvíce jste se proslavil cyklem osobitých portrétů nazvaných Velká rodina – pokrevní pouto. Tyto obrazy se prodávají na aukcích v New Yorku za milióny dolarů. Jak jste se k tomuto tématu dostal?
V roce 1992 jsem odjel do Evropy, do Kasselu, kde byla Dokumenta, přehlídka současného umění. V Německu jsem pak tři měsíce procházel galerie. Tápal jsem. Na škole jsme měli dril, praktikoval se tam socialistický realismus sovětského typu. Moc jiných informací jsme neměli. Ale napodobovat modernismus, co jsem viděl v Německu, jsem nechtěl.
Vrátil jsem se a objevil jsem staré portrétní fotografie rodičů a příbuzných. Zaujaly mě zvláštní nostalgií. Tak jsem podle nich namaloval velké obrazy, které zaujaly západní publikum.
Co vás spojuje s čínskou tradicí?
Mám blízko ke starým čínským filozofům a básníkům. Jejich myšlenky a životní moudrost mě trvale fascinují. Ale v obrazech se snažím, abych nebyl Číňanem. Nic čínského tam nezdůrazňuji. Nicméně odborníci v Americe a západní Evropě v nich čínskou realitu jasně spatřují. Pro mne z toho plyne, že se prostě nemůžete odříznout od svých kořenů
Žijete v Pekingu, za obrazy dostáváte od galeristů a sběratelů velké peníze, navštěvujete mnoho zemí, do Prahy jste přiletěl z USA. Kde se cítíte nejlépe mimo Čínu?
Mám rád Itálii a New York, ten mi připadá kreativní. Ale nesmírně mě zaujala Praha, kam jsem poprvé přijel asi před deseti roky.
To ale říkáte jen pro české publikum…
Ne! Koupil jsem si kdysi do čínštiny přeloženou antologii západní literatury. A byla v ní i Kafkova povídka. Zaujala mě, a tak jsem se začal zajímat o město, kde Kafka žil. A od Kafky jsem se dostal ke Kunderovi, pak k Hrabalovi a ve vážné muzice ke Dvořákovi a Smetanovi.
Takže do Prahy jsem se těšil. Nezklamala mě. I když Kafkovu Prahu jsem musel chvíli hledat, než jsem ji objevil. A navíc jsem si v městě našel přátele. Mezi nimi třeba galeristu Zdeňka Sklenáře. Prahu mám rád a chtěl bych si v ní koupit i ateliér. Ideální by bylo, kdyby měl v přízemí dobrou hospodu, kam bych večer chodil.
Myslíte nějakou čínskou restauraci?
Ne. Těm se v Praze vyhýbám. V pátek jsme si dali s přáteli grilované koleno. Naprosto úžasné, ale pro Číňana to byla obrovská porce. A k tomu skvělé pivo.
Někdy se o vás píše, že vaším stylem je magický realismus. Co je u vás realita a co sen?
Nemyslím se, že magičnost je styl. Viděl bych to spíše jako přístup k vnímání světa. Je to vyjádření pocitu, který nabízí realita. V realitě máte sen, mystiku i magičnost. Skládám dohromady nové a staré motivy, hledám nová poetická spojení. Když začnu malovat, tak často netuším, jak obraz bude vypadat, až ho dokončím.
A necítíte se jako surrealista? Mnohé vaše obrazy naznačují, že k nim máte blízko. Ostatně Praha byla centrem surrealismu.
Surrealista nejsem, ale sny a vzpomínky na mládí mají v mých obrazech důležité místo.
Takže k žádnému směru se neřadíte…
Pro mě je důležitá svoboda. Zůstat sám sebou bývá těžké, v umění i v životě. Čína je navíc kolektivistickou zemí, což je dáno historicky, to nesouvisí jen se současností. Každá individualita se přizpůsobuje obecnému zájmu a kolektivnímu pohledu.
Takže pokud se vaše zájmy, hodnoty a způsob života blíží hlavnímu proudu, tak se vám žije snadněji. Pokud se výrazně odlišujete a vybočujete, tak to nemáte jednoduché. Naše země se neustále vyvíjí. Někdy až překotně. Stará Čína mého mládí mizí nebo se radikálně mění. Proto se v obrazech obracím ke vzpomínkám a k minulosti.
Malujete někdy autorské repliky svých nejslavnějších obrazů, zejména Velké rodiny.
Jen výjimečně mě někdo donutí, abych se opakoval. Dělám, co se mi líbí a co mě zajímá. Malovat na zakázku mi přijde nezáživné a na výsledku je to vidět, alespoň z mého pohledu.
Letos je vám šedesát let. Dosáhl jste mezinárodního uznání, za vaše obrazy sběratelé platí horentní sumy. Je ale nějaký sen, který se vám nepodařilo splnit?
Nejvíce, co mě mrzí, že neumím žádný cizí jazyk. Já měl po škole dosti divoké období. Hodně jsme pili laciný alkohol, dokonce jsem měl vážné problémy se žaludkem a dostal jsem se na delší dobu do nemocnice. Tam jsem se zklidnil, což prospělo mému malování. Ale čas na učení angličtiny jsem si nenašel. Kdybych ji uměl, tak bych s batohem na zádech projel Evropu a Ameriku. Takže tento sen se mi asi už nikdy nesplní.