Článek
Postava samotářského železničáře Aloise Nebela, pro něhož je železnice jediným smyslem života a jemuž občas před zamlženýma očima (Nebel je německý výraz pro mlhu) defilují osoby, věci a příběhy, jež jiní nevidí, se stala osou inscenace, která tématem i způsobem vyprávění připomene Hrabalovy Ostře sledované vlaky právě tak jako východočeskou železničářskou reality play Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou Samuela Königratze alias René Levínského.
Problém, jak převést poetiku kresleného a nadto vážně míněného komiksu pro dospělé (tento žánr je u nás stále spojován se zábavou nebo tvorbou pro děti) na divadelní jeviště, vyřešila režisérka Natálie Deáková se spoluautorem dramatizace Vladimírem Čepkem a scénografem Lukášem Kuchinkou natolik šťastně, že se neztratila černobílá výtvarná originalita komiksu, a přitom vznikla i svébytná divadelní poetika.
S využitím projekce, stínohry, jemně archaického ducha němého filmu i filmového střihu se dokázala vyhnout prvoplánové herecké stylizaci komiksových obrázků, ale vytvořila dílo o několika rovnocenných plánech. Důvod k toku Nebelova vyprávění nalezla v umístění děje na terapeutické sezení pacientů psychiatrické léčebny s doktorkou (Nataša Gáčová) ve stylu Vrchní sestry Louise Fletcherové z Formanova Přeletu nad kukaččím hnízdem.
Hlavní tíha inscenace spočívá na Leoši Nohovi, který svou osamělou ostýchavostí a dobráckým úsměvem, jakoby přímo vystoupil ze stránek knižního komiksu, ba co víc, Noha dodal Nebelovi dětskou zranitelnost člověka, který vnímá lidi kolem sebe jen jako projekci své otevřené duše. Jeho Alois má přitom charisma pábitele, stačí, aby se usadil na židli a začal tichým hlasem vyprávět, a před očima diváků se zhmotňují neuvěřitelné příběhy, groteskní i smutné jako život sám.
Poněkud nadbytečně se vnucuje do divákovy pozornosti vyšetřovací dvojice Policistů, méně by asi znamenalo více, zato Němý v podání Josefa Kadeřábka má šílené oči člověka, který prošel peklem, a tajuplnost mlčenlivosti.
Alois Nebel se ústeckým zkrátka podařil a jak se z prvních repríz zdá, oslovuje diváky více generací. Svůj podíl na tom má i hudba Petra Kružíka ze skupiny Priessnitz, která citlivě dotváří atmosféru humoru, který od groteskní nadsázky těžkne černými stíny.
Nejbližší reprízy Aloise Nebela v ústeckém Činoherním studiu jsou naplánovány na 19. a 28. 4., v pátek 22. 4. se uskuteční autorské čtení v podobě scénického náčrtu Rudišovy prvotiny Nebe pod Berlínem. V režii Filipa Nuckolse se v něm objeví herci Činoherního studia a Leoš Noha, který je novou hereckou posilou pražského Divadla Na zábradlí.