Christina Aguilera: Ženy jsou v mnoha ohledech "superčlověk"

Význam názvu Bionic je ve více rovinách. Pro mě to znamená, že mám „bionické“ části těla. Na obalu alba jsme třeba zdůraznili hlasivky. Na jejich místě je pták, který zpívá a přes soustavu trubek se zvuk ve výsledku změní na lesní roh a zvuk z hlasitého telefonu.

Je to skvělá a dost komplikovaná kresba D*Face, jednoho z mých nejoblíbenějších grafiti umělců. Stejně tak je pro mě Bionic dojem, že jsem totálně elektronicky nabitá a těším se na všechno, co přijde. Také je to můj názor na to, jak vidím ženy.

Ženy jsou v mnoha ohledech „superčlověk“. Rodí, dávají život, přitom je každá úplně jiná. Všechny pracují, zároveň vychovávají rodiny a chrání své domovy. Být matkou rozhodně přispělo k filozofii alba Bionic.

Moje kreativní práce na albu byl komplikovaný proces. Manžel mi jednou řekl: „Kreativní proces je, že se vztekáš na vše kolem sebe, ale to, co z toho vzejde, je zlato.“

To je kompliment a zároveň pravda, protože jsem se mnohokrát trápila. Trýznilo mě třeba, že jsem velká perfekcionistka a trvám si na svém. Lze to přitom prezentovat různými způsoby. Někdy je to přirozené, jindy dost syrové jak po pěvecké, tak po hudební stránce. Skladby často ovládnou emoce a zranitelnost. A je tam ještě další stránka věci. Chci dodat sílu jiným ženám. Chci vyprávět příběhy ze své minulosti, kdy jsem byla agresivní a vlastně jsem hledala světlo na konci tunelu.

Na této nahrávce jsem se po deseti letech ráda vrátila ke svým popovým začátkům z devadesátých let. Odvážila jsem se udělat vtipnou popovou desku, která má sofistikovaný základ. Za těch asi deset let jsem trochu dospěla. Vlastně průběžně sbírám nápady a připichuju si je na takovou domácí nástěnku. Potom je ukážu producentům s tím, že takhle by to mělo znít a vypadat, abych to byla já. Tímto způsobem pracuji s kolegy a s každou další nahrávkou v sobě znovu hledám sebe.

Neustále mě inspiruje cestování a noví lidé, které potkávám. Nové inspirace jsou také nové věci a zvuky. Je to součást mého způsobu vyprávění příběhu. Odpočinete si a prostě do sebe nasajete atmosféru, kterou poté přetvoříte do vlastních slov a zvuků. Tohle je pro mě důležitá součást kreativní tvorby.

Únik do futurismu zavinili před lety britští The Prodigy. Když mi bylo patnáct, ohromně mě inspirovali. Slyšela jsem jejich nahrávku a říkala si: „Co to, sakra, je?“ V ten moment mi bylo jasné, že chci natočit podobně futuristickou nahrávku. Chtěla jsem se ale současně odvděčit i soulovým, bluesovým a jazzovým hudebníkům, kteří mi dali spoustu inspirace předtím.

Byla jsem proto přesvědčena, že s každou nahrávkou bych měla přijít s jinou hudební perspektivou. Teď ale přišel ten správný čas na futurismus. Možná v tom hrálo roli mé dítě, myšlenky na další generaci a o budoucnosti. Řekla jsem si: „Kde jsou vlastně The Prodigy? Nechte mě hrát si s mými hudebními kořeny.“ Tenhle zvuk jsem na albu chtěla. Přitom jsem navíc poslouchala hodně elektroniky: Goldfrapp, Ladytron a undergroundové umělce.

Už podle obalu je jasné, že je futurističtější. Při jeho poslechu slyšíte, že každá položka má jiný náboj a náladu, to album vlastně nelze hodnotit jedinou písničkou. Je rozmanité, připomíná všechna místa, kde jsem byla, i to, jak jsem se tam cítila. Vzala jsem si něco od všeho, co jsem kdy nahrála. Od současného popu až ke svým kořenům z před deseti lety.

Silná, sexy, zábavná, hravá.

Fanoušci jsou úžasní všude. Každý reaguje po svém. Výborní byli lidé v Dublinu. V Austrálii to byl trochu „hardcore“, ale byli tam také naprosto úžasní fandové. Kdykoli vyjdu na pódium v Británii, nabije mě to energií. Ten seznam je nekonečný. Skvělou energii na koncertech dostanu všude.